Moravec Petr Bezruč

Báseň Dombrová, v níž Bezruč pohněvaně protestuje proti jejímu přejmenování na Doubravu, o němž „páni z Čech“ v Praze rozhodli proti vůli obyvatel dědiny, začíná slovy „Jsme Moravci.“  A jsme z Dombrové, ne z Doubravy! A pokračuje pohněvaným veršem „Co páni z Čech nám křtíte dědiny? Ta vaše Doubrava je snad někde při Praze, na břehu Vltavy!“ V básni Lazy se přívlastek Moravec váže ke jménu Křistek. Jako Moravan je bitý (v básni uveden jako „bitý Moravec“), je sociálně i národnostně utlačován, ale ve svých postojích zůstává pevný (v básni jmenován jako „pevný Moravec“). Opakovaně je tu zdůrazňováno jeho uvědomělé moravanství. Když se moravské školy v obci zmocní Poláci a srazí z ní moravskou vlajku, tento „věrný Moravec“ se rozhodne, že v dědině postaví školu novou – „moravskou, murovanou“!

I v jiných básních se setkáváme při vymezování moravské národnosti s vlastním jménem Moravec. Obyvatelé Moravy jsou pro Bezruče zkrátka Moravci a lidé z Čech jsou Češi. Bezruč ve Slezských písních zdůrazňuje svoji moravskou zemskou a národnostní příslušnost nejen výrazem Moravec, ale i celkovým vyzněním a smyslem svých básní. Např. v básni Polská Ostrava čteme verš „jsem polská Ostrava, však lidu moravského“.  A v následující textu znovu, a dokonce majuskulí, tedy velkými písmeny, „JSEM POLSKÁ OSTRAVA NÁRODA MORAVSKÉHO“. V dalších verších téže básně nacházíme výraz „přibylec lhostejný“, jímž jsou zřetelně míněni páni z Čech (viz výše báseň Dombrová). Tento „ přibylec nadutý jazyk moravského národa psuje, švarné Lucině sází háček na hlavu“ a dělá z ní Lučinu, z Karviné dělá Karvín a „gminu Dombrovou křtí na Doubravu“ (viz opět báseň Dombrová). V závěrečné sloce pak apelativně volá: „Moravský národe, nedej mi jména bráti!“

V básni Kalina II. přidává Praze přívlastek „falešná“ a Čech je v básni pro těšínského chlopa, pro Oravana a pro spišského gazdu též falešný. Petr Bezruč je uváděn jako slezský bard, ale ve svých básních připomíná častěji Moravu, chlopy z Moravy, moravskou národnost. Trpí tím, že mnoho obcí, i obec, kde před lety žil, kde vyrostl, bylo poněmčeno či popolštěno. Z básně Den Palackého cituji: zřím moravskou školu, již poněmčili, zřím moravský kostel, jejž popolštili. Moje moravská vesnička dodýchala. Slezsko je ve sbírce, jak je patrné z jejího názvu, samozřejmě také zastoupeno. V básni Praga caput regni „Kdos huláká do slezské noci: Jest Praha vaše záštita! Nás však česká pýcha nenasytí a při Vltavě pomníky. Z Čech v pomoc prapor vlastenecký? Marš – ten si nechte pro sebe!“ A Prahu zde dokonce označuje jako Marinu nad Vltavou.

Když připomínám výše uvedené citáty z Bezručových Slezských písní, divím se, že při dnešní pražské meinstrímové (mainstream) politice se jméno tohoto básníka, tak zřetelně zdůrazňujícího svůj slezský původ a svůj hluboký citový vztak k Moravě, vyskytuje v jedné z učebnic pro základní školy. Ten, kdo to připustil, patrně Bezručovu dotyčnou sbírku nikdy nečetl.

Jiří Kvapil
signatář Deklarace moravského národa