Moravia Magna

Chvilku jsem se dnes hrabal v písemném archívu a „vydoloval“, kromě jiného, toto:

„Říkejte si stokrát po sobě Velká Morava, Moravia Grande, Moravia Magna, abyste přišli na chuť tomu zvučnému, širokému, jednotnému slovu, slovu bez kazu a trhlinky, oblému a hrdému, sytému a srostitému, názvu, jenž je světový i důvěrný, beze stínu směšnosti, velký a sladký, nový a prastarý“, čte se ve sloupku novoročního čísla Lidových novin 1922.

Bratři Čapkové v něm obšírně píší o svém snu z roku 1918, o své představě, která je těšila v prvních dobách po převratu a „tuze často“ se jim vracela i později. Byli přesvědčeni, že název Československo je nešťastný, protože je to slovní slepenec, budící dojem slepence politického a připomíná název Rakouska-Uherska, protože „libozvučné to není“ a pro cizince“ má to zvuk dokonce trochu šprýmovný“ a protože to je jméno dvou národů a ne jednoho státu. „Není to jméno vůbec teritoriální, a není to také jméno národa. Ani Čech, ani Slovák není Čechoslovák, a je docela pochopitelno, že Němec z Liberce nebo Maďar ze Žitného ostrova, i kdyby zvláštní náhodou byl loajální, se také necítí zrovna Čechoslovákem, protože to jméno je etnografické, a nikoliv teritoriální. Toto filologicky nesprávné a zvukově neladné jméno je tedy ke všemu ještě politicky chatrné. Nereprezentuje ani nějakou státní jednotu, neboť je dvojaká, ani státní území, neboť je národopisné, ani historii, neboť je NOVOPEČENÉ!

Čapkové už na prahu roku 1922 ovšemže věděli, že s návrhem na jiný název republiky nepřicházejí ve vhodnou dobu, a přece, přesvědčení, že přijaté jméno „není docela podařené“, neváhali svádět čtenáře k uvažování o názvu jiného typu, úctyhodného stáří, lahodného znění pro uši domácí i cizí: „A tak tedy se nám tehdy zdálo, že je kdesi v minulosti jméno, které má pěkný zvuk a zvláštní náhodou označuje v dějinách teritorium naší republiky. Je to Velká Morava, říše Svatoplukova. Velká Morava, v minulosti jediné delší spojení Čech, Moravy a Slovenska, název ryze teritoriální, jméno zvučné a reprezentativní, Grande Moravie, Great Moravia, tato firma by nezněla špatně za hranicemi, nezněla by nelibě nám Čechům, ani sebeautonomnějším Slovákům, ani slovenskému lidu, který se naivně cítí bratrem »Moravců« ale nikoli Čechů, a neznělo by nepříjemně ani našim jinonárodním menšinám, neboť by je etnograficky neškrtala povrchu zemského, jako nyní činí naše státní firma. Náhodou nejsme vůbec z Moravy a nemluví z nás lokální vlastenectví, ale krása jména Velká Morava, jména jednotného, nerozštípnutého, historického a slavnostního, jména značícího střed, svazek a jaksi společný stůl“, psali Čapkové, „těšila nás tehdy“ (a mysleli: těšila by nás i v budoucnu) „nesmírně“.

Od sloupku z roku 1922 uběhlo Vltavou, Dunajem i Moravou mnoho vody, někdy i velmi rmutné a povodňové kdeco podmílající. Název, který se Čapkům tak málo zamlouval, se však doma i ve světě vžil a donedávna se zdál nepochybný; značka »Made in Czechoslovakia« si leckde vydobyla respekt a důvěru, na niž se pak žel i hodně hřešilo, českoslovenští letci a další vojáci za druhé světové války bojovali chrabře a dobře, československý sport nemálo znamenal a je už natrvalo zapsán v tabulkách olympiád a jiných mistrovských soutěží – atd. Letošní (1990) pomlčková válka ovšem ukázala, že zvolené a přijaté jméno není tak bezesporné, jak se dlouho jevilo. Letošní hledání nového státního znaku předjali Čapkové už roku 1922 a byli přitom nemálo radikální a zároveň tradiční, hledali a našli právě v souvislosti s Velkou Moravou symbol, který je nanejvýš smysluplný. „A když už jsme tak milovali toto zapomenuté slovo, těšili jsme se i z jeho graficky tak pěkné iniciály VM, iniciály, jež sama o sobě se podobá ornamentu, z jeho zvuku, jenž je prost nepříjemných sykavek a pohodlně vyslovitelný každému národu na světě, z jeho zevní důstojnosti, jež by mladému státu získávala na první pohled důvěru. A mysleli jsme na to, jak by toto jméno dalo znak novému státu, znak nesešitý z heraldických vzorků, nový a republikánský, výmluvný a srozumitelný: Svatoplukovy pruty, svázané jako liktorská hůl, obepínající místo liktorské sekery meč nebo ještě raději lopatu jako odznak práce, znak sesterský k státnímu znaku, znaku Republiky francouzské, připomínající nejstarší republikánský emblém, ale přitom ideo čistě domácí a historický, značící státní útvar jednotný a soudržný daleko výmluvnější než heraldická kaperdeka skládaného erbu, znak plný vážného smyslu a poučení. A krom toho jednoduchý, krásně užitelný pro pečeť, mince i známky, vojenské knoflíky a úřední listiny, elegantní a čitelný, podobný dobré tovární známce“.

Čapkové šli tehdy roku 1922 ještě dál, snili o tom, jak pěkně by zněla klasická jména Panonie, Ilýrie a Récie místo Maďarsko, SHS a Rakousko, protože ty dávné názvy by „navázaly na minulost dávno už nezjitřenou“, ale hned se od této „záležitosti jiných“ vrátili domů k představě, jak „aspoň u nás by se dobře a jednotně žilo pod jménem, jež by nebylo fonetickým strašidlem a politickým konglomerátem, jež by zkratkou obsáhlo prastarou soudržnost státního útvaru zbrusu nového a pojmenovalo nesourodé obyvatelstvo názvem, jenž by nikoho národnostně nejitřil“.

Sloupek z prvního dne roku 1922 začíná poznámkou, že „buď je na to příliš pozdě, anebo příliš brzo“, totiž na úvahy o jméně našeho státního útvaru, že je prostě „nečasové mluvit o tom“. Je velmi pravděpodobné, že sen bratří Čapků z roku 1918 a z novoročních Lidových novin 1922 se ani v letošním roce (a budoucnu) rozpaků a pří nad jménem a znakem nestane skutkem. Velmi aktuálně však znějí závěrečná slova sloupku, že: „ani dnes není pošetilé a docela zbytečné“, si na dávný námět vzpomenout, chtělo by se říci: PRÁVĚ DNES!“

„Neboť“, ocitujme si ještě mínění bratří Čapků, „nepodceňujte jméno, že je jenom jménem, jméno je zároveň kus pýchy, jméno je reprezentace …“

Jméno Morava – a právě Morava – není jenom jménem. Připomněli to před osmašedesáti lety (dnes už uběhlo od této události přesně 100 let, pozn. GMK) dva muži rozhodně nepodezřívatelní z moravského patriotismu nějakého lokálního rázu, muži, jakým stojí za to naslouchat!

Pozn. GMK: Přetištěno z dobového tisku z roku 1990