Moravistické nesmysly a census ?

Právě probíhá census populace v Česku a opět oživla hrstka propagandistů převážně z jihu Moravy, kteří se snaží propagačními letáky ovlivnit Čechy na Moravě, aby v censu deklarovali, že jsou moravské národnosti.

Faktem je, že census od roku 1991 umožňoval hlásit se k jakékoliv národnosti (i když kontrolní komisaři měli za úkol škrtnout národnost československou a nahradit ji podle vlastního uvážení jinou), protože národní identita je ve své podstatě individuální záležitost spojená s pocitem jisté míry sounáležitosti se širším společenstvím lidí, z něhož osobně známe jen nepatrné množství osobně (udává se, že maximálně 100-150).

Národní identita je spojena velmi silně s mateřským jazykem, silné bývá i pouto ke státu, jehož jsme občany. Národní identita nemusí být výlučná, zejména lidé ze smíšených manželství ji mohou vztahovat k identitě otce i matky, případně se identifikovat s národem, v němž dlouhou dobu žijí a jehož jazyk užívají. Proto mnohé státy, zejména demokratické, přestaly národnost v censu sledovat, protože takový údaj je subjektivní, může být vícečetný, může se měnit a je nespolehlivý. Žertéři se klidně přihlásí k nějaké národnosti z jiného konce světa nebo dokonce k nějaké fiktivní z filmů či videoher.

Proto překvapuje, že se objevily letáky vyzývající lidi, aby v censu deklarovali národnost moravskou. Pomineme-li, že v evropském kontextu se národnost takřka výlučně pojí se specifickým jazykem, je evidentní, že fakticky tady dochází k záměně identity regionální s identitou národní. Ale jak jsem naznačil výše, když to někdo cítí jinak, tak je to jeho subjektivní záležitost – stejně tak se může hlásit k národnosti čínské nebo somálské, i když v jazyce čínském nebo somálském nedokáže říci ani jednoduché „ano“ či „ne“. Proč tedy někdo má potřebu přesvědčovat lidi kolem sebe, aby deklarovali to, co cítí tvůrce plakátů?

Proč se je snaží přesvědčit, že východně od Vysočiny žijí lidé druhé kategorie? Má nějaký mindrák? Nebo je za tím nějaký politický záměr? Tomu napovídá i mapa na plakátu, která se snaží evokovat, že Česko není krátké jméno našeho státu, ale je vlastně jen synonymem pro Čechy. Je to samozřejmě nesmysl – už v názvu bývalého Československa bylo jméno Česko souhrnným pojmenováním pro všechny tři historické ČESKÉ země: Čechy, Moravu a Slezsko. A jméno Česko jako zastřešující jméno pro tyto země nebylo žádným novotvarem – bylo logickým vyústěním vývoje českého jazyka.

V dávnější minulosti čeština používala pro názvy některých zemí plurál: Španěly, Švýcary, Bavory nebo Rakousy, časem se prosadila jména zakončená příponou -sko. A protože Češi obývali nejen Čechy, ale také Moravu a Slezsko, logicky byl termín Česko využit pro pojmenování všech tří českých zemí a jméno Čechy zůstalo zachováno pro jádrovou zemi. Tuto rozlišovací schopnost čeština uplatnila i u sousedů: Rakousko je název státu, jako Rakousy (Horní a Dolní) jsou označovány spolkové země. Němčina to v případě Rakouska odlišit nedokáže – v obou případech se používá jméno Österreich.

Pro Česko a Čechy to ale mají Němci zase jednodušší – Česko nazývají Tschechien a Čechy Böhmen. V obou případech modifikovali latinské Czechia a Bohemia, což v nezměněné podobě převzala angličtina a v upravených verzích i další jazyky. Proč se tedy někdo neustále snaží přesvědčovat okolí, že Česko jsou Čechy? Je to do značné míry důsledek zlozvyku neustále používat politické jméno Česká republika i tam, kde se běžně používají krátká zeměpisná jména (Slovensko, Polsko, Německo, Belgie atd.) – především ve sportu a v běžné řeči. Nebo snad někdo říká, že jede na dovolenou do Chorvatské republiky nebo Belgického království? Jen s Českem má stále mnoho lidí problém – krásně je to vidět na sportovních komentátorech. Jen málokdy řeknou, že hraje Česko s Kanadou nebo Švédskem, buď zcela nelogicky řeknou Česká republika nebo český tým, případně česká či naše reprezentace.

A to je i případ „motivátorů“ na deklaraci moravské národnosti. Pro ně Česko neexistuje, jsou jen Čechy, a cílem je obnovení Moravy v historických hranicích – nejlépe jako samostatného státu. Kamuflováno je to požadavkem na vytvoření České a Moravské federativní republiky – ale z praxe dobře víme, jak duální federace funguje. Proto ta snaha přesvědčit lidi na Moravě, aby nebyli Češi, aby svoji regionální identitu „povýšili“ na národní identitu a mohli změnit Česko k obrazu svému. Ve světě, kde vznikají stále nové nějaké menšiny hlásící se o nějaká menšinová práva, to není špatná taktika. Svoji logiku mělo vytvoření Moravy a Slezska jako třetí země Československé federace v roce 1968. To však Slováci odmítli akceptovat, protože deklarovali, že Morava i Slezsko jsou obývány Čechy, a tudíž by byli Slováci proti Čechům znevýhodněni. Politické pozadí měla i snaha deklarovat moravskou a slezskou národnost v prvním censu po pádu komunismu – snaha prokázat, že Moravané a Slezané jsou národem, měla přispět k transformaci dvojfederace k trojfederaci.

Jak to dopadlo víme – Slovensko logicky zamířilo k nezávislosti. V Evropě to je prostě historicky podmíněný trend – národ se stává plnohodnotným nejen tím, že má vlastní jazyk odlišný od jiných, ale má také nezávislý stát. Proto se rozpadlo Československo i Jugoslávie, proto touží po nezávislosti část Skotů a Katalánců. Proto vznikla nezávislá Bosna a Hercegovina a bosenština se oddělila od chorvatštiny i srbštiny. Proto se od Srbska odtrhla Černá Hora a černohorština se oddělila od srbštiny. Národní ambice založené na odlišné religiozitě dokázaly rozdělit i dosud společný srbsko-chorvatský (či chorvatsko-serbský) jazyk. Moravané to ale mají těžké – jednotná moravština nikdy nevznikla a určitě ani nevznikne. Hanáci, moravští Slováci a Horáci, Valaši a Laši ze svých dialektů spisovný jazyk nevytvoří – na to je čeština příliš silně zakořeněná. A tak i plakáty s hesly „Nejsu Čech“ jsou jen chabým pokusem přesvědčit svět o tom, že jsem příslušníkem jiného národa, když používám nějaký dialekt. Čechy jsme všichni, kdož máme občanství Česka neboli úředně České republiky – tedy i ti, kdož deklarují národnost polskou, vietnamskou nebo romskou.

Vizionáři samostatné Moravy jistě hned namítnou – a co Rakušané? Mluví německy, a přitom jsou svébytným národem. Odpověď je jednoduchá – chtěli být Němci, ale velmoci jim to ani po jedné světové válce neumožnily. Trvaly na uchování Rakouska, aby oslabily Německo – a když Rakušané pochopili, že jsou „odsouzeni“ k samostatné existenci (co by za takový postoj dali stoupenci nezávislé Moravy), začali cíleně v edukačním systému i médiích propagovat „rakouství“ před „němectvím“. A tak je celkem logické, že i většina Tyrolanů nebo Korutanců se hlásí k rakouské národní identitě, ale současně vnímají i svoji tyrolskou či korutanskou regionální identitu.

A tak to je i jinde v Evropě, kde si nepletou národní identitu s regionální. Andalusan či Aragoňan je spjat se svým historickým regionem, ale rozhodně nezpochybňuje, že je Španěl. A podobně Bavor nebo Sas se hrdě hlásí k německé národnosti, přičemž ve všech uvedených příkladech přežívají nářečí a tradice, které se pojí s jejich regiony. A tak je to i se mnou – celý život žiji na Moravě, kde prokazatelně žili i moji předci minimálně od 16. století, mluvím česky a cítím se Čechem, regionálně se však hlásím k tomu, že jsem Čech z Moravy. A tak trochu se hlásím i k Lašsku jako historické etnografické oblasti. Jsou to moje subjektivní pocity a normálně je nikomu nesděluji – snad jen při cestách po světě, když se někdo zajímá, kdo jsem, a chci mu přiblížit to naše Česko v srdci Evropy. Proto mě irituje, že někteří politici mají tu drzost a svými plakáty se mě snaží přesvědčovat, že jako člověk z Moravy jsem druhořadý Čech, a že Česko jako stát neexistuje. To politikum směřující k separaci Moravy z těch výzev čouhá jako sláma z bot. A i když jsem ty svoje pocity nechtěl v censu deklarovat, tak jako reakci na ty plakáty tu českou národnost uvedu.