Moravské hnutí 1990 – 1991/II.

V předchozím příspěvku jsme zveřejnili vzpomínku na konání „Shromáždění Moravského občanského hnutí“ (MOH) dne 10.února 1990 v brněnské hale Rondo. Na tomto shromáždění vystoupili kromě předsedy MOH JUDr. Miroslava Richtera a moravských aktivistů (Bárta, Bílý, Klouda, Klugarová, Pecl, Skočovský, Tomšík) také hosté ze Slovenska, zástupci některých vysokých škol na Moravě, zástupci státní správy, pozdravná poselství zaslala zprostředkovaně také katolická církev (dopis kardinála Tomáška a dopis metropolity Vaňáka), zúčastnil se také ministr Baudyš, člen Lidové strany Československa. Akci v Rondu předcházelo vyhlášení iniciativy zvané „Charta pro Moravu a Slezsko“ ze dne 22. ledna 1990. Charta požadovala obnovení Moravy a Slezska v jejich historických hranicích, ustanovení samostatných zákonodárných sborů pro Moravu a Slezsko včetně zemského sněmu a moravskoslezské vlády, uzákonění moravských symbolů a zajištění ekonomické soběstačnosti Moravy, na které měl zůstat vytvořený národní důchod ve výši, ponížený jen o nezbytné odvody do centra. Chartu podepsali: Sdružení umělců Moravy a Slezska, Moravské hnutí proti byrokracii, Demokratické fórum komunistů, Společnost pro Moravu a Slezsko, Severomoravská iniciativa Přátelé Moravy a Slezska, Výbor pro samosprávu Moravy Československé strany lidové, Výbor pro samosprávu Československé strany socialistické.

Na přelomu ledna a února 1990 provedla Masarykova univerzita v Brně dotazníkový výzkum mezi obyvateli Moravy a Slezska (rozumí se v tehdejším Severomoravském a Jihomoravském kraji), který měl dát odpověď na otázky jejich smýšlení v záležitostech národnosti a vnitrostátního členění Československé republiky. Výsledek byl po čtyřiceti letech popírání moravské samosprávy šokující: 88,3 % obyvatel Moravy se považovalo za Moravany (z toho 53,3 % uvedlo, že Moravané nejsou Češi, ale samostatný národ), ve Slezsku 37,6 % dotázaných potvrdilo, že se považují za Slezany. Celkem 47,7 procent dotázaných se domnívalo, že Moravané a Slezané nejsou samostatné národy, ale větve národa českého. Součástí dotazníkové průzkumu byly i otázky na názor, jak by měla vypadat Československá republika. 37,7 procent dotázaných upřednostňovalo trojfederaci. Pokud jde o sídlo ústředních orgánů a politické centrum v trojfederaci, pak s převahou bylo označeno Brno (71%), následoval Olomouc (22,2 %).

Během února 1990 provedl podobnou akci průzkumu veřejného mínění obyvatel na území celého Československa Institut pro výzkum veřejného mínění. Na otázku „Domníváte se, že Moravané jsou samostatným národem?“ odpovědělo celkem 24 % v celém státě, že ano, na otázku „Domníváte se, že Moravané jsou větví národa českého?“ odpovědělo v celém státě 66% dotázaných, že ano. 10% uvedlo, že neví. Výsledky v tehdejší České (dříve socialistické) republice a ve Slovenské (dříve socialistické) republice byly přibližně shodné. Ovšem na samotném území Moravy a Slezska byl počet těch, kteří odpovědělo na první otázku, že Moravané jsou samostatný národ 39% účastníků výzkumu.

Uvedené skutečnosti ukazovali na fakt, že moravské hnutí má podporu v různých oblastech společnosti: u části církevních představitelů, v politických stranách, u pracovníků ve státních institucích, v uměleckých a akademických kruzích. A to nejen na Moravě, ale i na Slovensku. Čtyřicetileté období, označované jako totalitní, nedokázalo z hlav lidí vymazat zemské nebo národnostní povědomí o existenci Moravy a Moravanů. Tato situace nutně musela vzbudit pozornost u lidí, kteří na různých stupních státní správy a veřejných organizací setrvali ve svých předlistopadových postech, místo vedoucí úlohy strany začali velebit liberalismus a domnělé demokratické změny a dostali tak možnost dále ovlivňovat dění ve státě. Ti si byli dobře vědomi, že jakýkoli zásah do změny centrálního řízení státu by znemožnil užívání výhod, které za totalitní éry získali. Ani možnost skončení lživých vytváření fikce o existenci jednotného českého národě nebylo pro tyto lidi žádoucí. Podpora myšlenkám obnovení samosprávy historických zemí, tvořících Československou republiku měla odezvu také ve skupinách lidí, kteří začali uvažovat o své politické kariéře v pozměněné situaci. Že těmto lidem velmi často na osudu Moravy a Slezska vůbec nezáleželo, se mnohdy ukázalo až časem.

První polistopadové volby do tehdejšího Federálního shromáždění Československé republiky a národních rad České republiky a Slovenské republiky byly vyhlášeny na 8. a 9. červen roku 1990. Moravské občanské hnutí oznámilo velmi těsnou spolupráci v těchto volbách s Československou stranou lidovou. Lidová strana ovšem uzavřela volební koalici s Křesťanskodemokratickou stranou, Svobodnou rolnickou stranou a hnutím Klub seniorů. MOH tedy bylo tedy jedním z pětičlenné koalice, která do voleb kandidovala pod názvem Křesťanská a demokratická unie.Za uvedené předvolební situace se Společnost pro Moravu a Slezsko (SMS) pod vedením Boleslava Bárty rozhodlo kandidovat samostatně jako politické hnutí. Mezi členy MOH a SMS na základě tohoto rozhodnutí došlo k roztržce. Údajně existovala mezi oběma občanskými spolky dohoda, podle které MOH bude kandidovat ve volbách a SMS je podpoří jako nepolitická organizace. Moravské občanské hnutí nabídlo po vyhlášení záměru SMS zúčastnit se voleb jako samostatný subjekt svoje kandidáty na kandidátní listiny SMS. Vedení Společnosti to však zamítlo. Byl to snad první nesoulad mezi moravskými organizacemi. Nesoulad, který předznamenal hašteření mezi moravskými aktivisty v následujících letech, nesoulad, který doprovází moravské iniciativy dodnes. Nesoulad, který nahrál a nadále nahrává všem odpůrcům návratu k samosprávnému zřízení na Moravě, ve Slezsku i v Čechách a hlasatelům myšlenky jednoho národa v unitárním státě.

Proti zkušeným manipulátorům s veřejným míněním tu stály důvěřiví aktivisté, domnívající se, že listopadové události roku 1989 vytvoří podmínky pro rehabilitaci Moravy, podmínky k nápravě chyb nejen z totalitní doby.

Na 1. dubna 1990 svolala Společnost pro Moravu a Slezsko do Kroměříže Moravskoslezskou neděli. Sjelo se kolem čtyř tisíc účastníků . Na Velkém náměstí po celý den probíhal kulturní program. Ve Sněmovním sále kroměřížského biskupského zámku se uskutečnil Sněm Moravanů. Místo nebylo vybráno náhodně – v kroměřížském arcibiskupském paláci v letech 1848 – 1849 zasedal v důsledku revolučních vídeňských událostí rakouský říšský sněm, císařský dvůr sídlil v těchto letech v Olomouci. Říšský sněm jednal především o prvním článku nové ústavy Rakouského mocnářství, podle něhož měla být provedena reforma státní zprávy. Jednotlivé korunní země státu měly být samosprávné a navzájem rovnoprávné – tedy i korunní země Morava.

V úvodním projevu předseda Společnosti pro Moravu a Slezsko doc. dr. Boleslav Bárta, CSc., mimo jiné polemizoval s prohlášením tehdejšího prezidenta Československé republiky Václava Havla, který tvrdil, že Morava teprve hledá svoji identitu a musí se sama nejprve sebedefinovat:

„I když máme našeho pana prezidenta rádi, musíme mu oponovat a prohlásit, že Morava svou identitu již dávno nalezla, že sama sebe již dávno definovala …… Měla své samostatné postavení dokonce tisíc dvě stě let nepřetržitě s výjimkou posledních jedenačtyřiceti let.“

„Co se týče sebedefinování jako druhé podmínky pana prezidenta, tu již také dávno splnila. Uvedu některé definice: 1. Morava je zřetelně geograficky samostatná, od Čech a Slovenska fyzickogeograficky odlišná a geomorfologicky svérázná země. 2. Morava je svérázný geografickoekonomický relativně samostatný územní celek, odlišný a oddělený od Čech a Slovenska. 3. Moravané jsou pospolitost, vůči níž má svobodný občan jako individualita pocit sounáležitosti, s níž se identifikuje, v níž se sebereflektuje a žije v zemi zvané Morava.“

„ Současní protagonisté ohánějící se hesly o demokracii a pravdě zesilují v Praze tlak na vytvoření takzvaného silného českého státu. Moravané a Slezané jsou obviňováni ze separatismu, šovinismu, z rozbíjení republiky, z nepřátelství vůči Čechům, a podobně. V lepších případech jsou zesměšňováni. …….. V historii se museli Moravané mnohokrát ohradit proti snahám Čechů omezit jejich práva a to někdy i v krvavých bitvách. My – jejich potomci – s ničím takovým nepočítáme. ….. … Jsme vyznavači samosprávné demokracie, dialogu, cyrilometodějského dědictví, odsuzujícího násilí. Odrůdou šovinismu však trpí ti, kteří mají k našim požadavkům přezíravý postoj a rozněcují svůj demagogický odpor vůči nám.“

Podporu myšlenkám, přednesených doc. Boleslavem Bártou, vyjádřili v projevech účastníci Moravskoslezské neděle na kroměřížském náměstí i ve sněmovním sále kroměřížského zámku. Spisovatel Jaromír Tomeček například pronesl zajímavou úvahu: „Jsem Moravan, ač jinak mou politikou je jenom svědomí. Vlka živí nohy, orla křídla, člověka srdce.“ Vladimír Zeman z Rožnova pod Radhoštěm: „Totalita téměř vyhubila moravanství. …. Je smutné, že tyto pozůstatky doby temna i dnešní mnohé vrchnosti vyhovují! Musíme bojovat o to, co bylo vždycky samozřejmé, o moravskou vládu, moravskoslezský sněm, o samosprávnou Moravu.“

O ekonomické diskriminaci Moravy v Československu informoval Ing. Bohumil Tichý, svoje příspěvky, podporující přetvoření Československé republiky ve spolkový stát vyjádřili Dr. Z. Přikryl – předseda Jihomoravského krajského výboru i Ing. J. Faix – místopředseda Severomoravského krajského výboru, historické přehledy zazněly od PhDr. Aleny Ovčačíkové a PhDr. Pavla Balcárka, pozdrav předal také papežský prelát ThDr. V. Tkadlčík, a další hosté.

Ze sněmu Moravanů byla vydána Provolání k bratrům Slovákům a Provolání k bratrům Čechům. V Provolání k bratrům Čechům se například uvádí: „Tradici je možno na čas přerušit, ale to neznamená, že tradice tím již zanikla. Tradice samostatnosti Moravy žije i nadále v povědomí moravského lidu, který čekal na příležitost, aby mohl rozhodnout o politickém statutu své země v rámci společného státu. Z české strany jsou často tyto snahy kvalifikovány jako moravský separatismus, zrada na společné věci a oslabení státu, řízeného z pražského centra. …….. V křivdě způsobené Moravanům a Slezanům totalitním systémem nelze pokračovat při budování demokratického státu. Jinak by se nová politická reprezentace stala dědicem komunistické moci.“

Nejdůležitějším dokumentem, vzešlým z jednání Moravanů a Slezanů v Kroměříži 1. dubna 1990 byla Moravskoslezská deklarace. Delegáti místních a podnikových výborů Společnosti pro Moravu a Slezsko vydali prohlášení, ve kterém vyhlásili vznik samosprávné spolkové Země moravskoslezské v rámci Československé federativní republiky a delegovali do ustavení moravskoslezského zákonodárného sněmu výkon moci na Moravě na Českou národní radu. Předseda Jihomoravského krajského výboru a předseda Severomoravského krajského výboru měli být jmenováni místopředsedy vlády České federativní republiky. Prohlášení obsahovalo zmínku o vědomí Moravanů o své síle, která umožňuje Moravě nedoprošovat se pražského centra o práva Moravanů s tím, že doufají v pochopení práva svobodných občanů jednat s českou stranou jako rovný s rovným. „Nejsme separatisté, ale toužíme po jednotě, která neponižuje a nediskriminuje.“ Místo voleb do České národní rady se měly napříště konat volby do Českého sněmu a volby do Moravského sněmu.

V závěru jednání rozhodli delegáti, že Společnost pro Moravu a Slezsko bude kandidovat ve volbách jako samostatné politické hnutí pod názvem Hnutí pro samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD – SMS).

Informovanost veřejnosti ze strany médií o průběhu a závěrech Moravskoslezské neděle v Kroměříži odpovídala situaci, kterou mnozí řečníci ve svých příspěvcích předpovídali. Noviny Rovnost, Lidová demokracie, Svobodné slovo nebo Brněnský večerník zveřejnili poměrně seriozní zpravodajské články, ve kterých bylo možno postřehnout sympatie ke snaze SMS. Za to nezávislý československý deník Lidové noviny šéfredaktora Jiřího Rumla nebo Mladá fronta šéfredaktora Libora Ševčíka nešetřily odsuzujícími články.

Mladá fronta z úterý 3.4.1990 například pod celkem sympatickým titulkem „Orlice načechrává peří“ přinesla pod značkou (ip) příspěvek „Proč ta řvoucí menšina?“ Cituji: „O nebezpečném a neodpovědném vystupování řvoucích menšin, ať už v Brně, na Moravě nebo na Slovensku, jsme se v uplynulých měsících přesvědčili několikrát. Upoutávají na sebe pozornost, paralyzují důležitá jednání a oddalují tak řešení současných, opravdu vážných problémů.“ Následuje vyjádření rektora Masarykovy univerzity v Brně profesora Milana Jelínka: „Já jsem umírněný Moravan. Menšiny vnucují své názory, své představy o uspořádání státu většinám. To ani za normálních demokratických podmínek nepůjde. …… „

(Poznámka: zajímalo by mě, zda také existuje pojem „nenormální“ demokratické podmínky, a zda by to za takových nenormálních demokratických podmínek šlo.) Vzhledem k výsledkům dotazníkového průzkumu z přelomu ledna a února 1990, který sama Masarykova univerzita v Brně prováděla je zarážející tvrzení tehdejšího pana rektora že „menšina vnucuje názory většině“.

Lidové noviny otiskly 7. dubna 1990 rozhovor s rektorem Univerzity Palackého v Olomouci docentem Josefem Jařabem, který vzpomenul své rozhovory s „mluvčím radikálních Moravanů“ JUDr. Richterem z Moravského občanského hnutí: „On mi říkal, že bychom měli učit na školách moravské dějiny, to je samozřejmě nesmysl. Proč bychom učili my moravské a v Čechách české dějiny? Kdyby to bral tak, jak mi později vysvětlil, že by se děti měly o svém regionu něco dovědět, tak to jistě. Ale to všude. Takže ono to není tak, že my jsme trpěli tím, že nás nikdo neučil moravské dějiny. Všichni jsme trpěli tím, že nás nikdo neučil naše dějiny. Znovu a znovu dochází k tomu, že jsme byli všichni postiženi, a ne, že by bylo všechno zaměřeno proti Moravě.“ (Poznámka: každému čtenáři je teď jistě jasné, proč se nemohou děti na Moravě učit dějiny Moravy, že?) „A ani to moravské zemské zřízení není v této chvíli aktuální. Já myslím, že máme daleko, daleko důležitější problémy, které musíme vyřešit“.

Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko ve velmi krátké době shromáždila dostatečný počet podpisů pro zaregistrování. Už 5. dubna 1990 ministerstvo vnitra oznámilo zaregistrování. HSD – SMS měla v té době kolem 260 000 členů. K následné volební kampani a k volbám v roce 1990 se vrátíme v květnovém 118 čísle Hlasu Moravy.