Moravské židle Thonet zná celý svět
Thonetovy židle, které se vyrábějí v Bystřici pod Hostýnem, zná celý svět. Dostaly se i do Oválné pracovny Bílého domu. Jaký byl osud rodiny i jejích továren?
Vyrůstal jako jedináček a sám taky vybudoval svou firmu, od malé dílny v německém Boppartu po fabriku ve Vídni. Protože si ale Michael Thonet, tvůrce nejslavnější židle všech dob, vychoval hned pět nástupců, expanzi firmy na Moravu už řídili jako tým. A všichni jeho synové – Michael mladší, August, Franz, Jacob i Josef – v díle svého otce pokračovali. Rodinnou firmou se propracovávali pěkně postupně, od dílen a jednotlivých profesí až po její řízení. „Kam přišli, tam zajistili rozvoj nejen lidí, kteří pro ně pracovali, ale celé oblasti,“ vypráví Radmil Tomčík, manažer jakosti v bystřické společnosti TON, který se zajímá o historii firmy. „Měli propracovaný sociální systém, dělníkům stavěli jednoduché domky, vzdělávali je. Ale třeba v Bystřici také zajistili veřejný vodovod a přivedení železnice. V Meziříčí zase založili průmyslovou školu, kde si připravovali dílovedoucí,“ dodává Tomčík.
Ve své době zásadně posunuli výrobu tím, že ji zprůmyslnili, už nedělal jeden člověk výrobek od začátku do konce, ale vznikly jednotlivé specializace. Někdo ohýbal, jiný řezal. Stejný systém využívají v TONu i dnes.
Michael byl velmi zručný, precizní a měl obchodní vlohy. Hlavně se ale nebál experimentovat a začínat znovu. „Jedním z častých mýtů je, že vynalezl ohýbání dřeva. Tak to není, ohýbalo se už před ním. On ho ale zdokonalil, přišel na to, jak ohnout masivní dřevo do velkých zakřivení,“ vysvětluje Tomčík. V roce 1856 si nechal zapsat patent na způsob ohýbání masivního dřeva s použitím takzvané pasnice, tedy kovového pásu, který se upne podél celého kusu dřeva, a teprve poté se začne s ohýbáním. Kov zabrání tomu, aby dřevo na vnější straně prasklo. Osudným posunem ve vývoji firmy bylo setkání Michaela s hrabětem Metternichem, kterému se jeho práce líbila a inicioval přesun výroby do Vídně v roce 1842. Tady ale Michael začínal znovu od nuly a navíc pod cizí značkou, trvalo sedm let, než získal rakouské občanství a mohl založit vlastní firmu Thonet Söhne. V té době bylo nejstaršímu synu Franzovi 29 let, nejmladšímu Jacobovi osm. Netrvalo ale dlouho a firma znovu měnila název, Michael ji majetkově převedl na syny. Odtud název Gebrüder Thonet – Bratři Thonetové. Společnost rostla, jenomže ve Vídni ji tísnila drahá pracovní síla a nedostatek dřeva. Proto začali hledat lesnaté oblasti nezatížené průmyslem, který by jim odváděl pracovníky. Našli je na Moravě.
Nejprve objevili Koryčany, kde Michael, tehdy už šedesátník, začal budovat nejen novou fabriku, ale také domov pro svou rodinu. Ve vedení se stále víc prosazovali synové, nejvýrazněji Franz a August. Tady vyrobili legendární čtrnáctku, tedy židli, která se v různých obměnách vyrábí už 158 let a stále je o ni zájem. Dostala se i do světových koncertních síní či Oválné pracovny Bílého domu. Thonet sám stále oblékal montérky a pohyboval se po dílnách. Traduje se, že tím mátl návštěvy. „Stávalo se, že se ho ptali, kde najdou pana továrníka. Nikdy se nechoval jako zbohatlík, byl stolař a tak i vystupoval,“ říká amatérský badatel a autor několik odborných knih o Thonetovi Jiří Uhlíř.
Fabriku v Bystřici pod Hostýnem, druhou moravskou, otvírali v roce 1861. Následoval Halenkov u Vsetína v roce 1869. Ta byla poslední, kterou otevřeli za Michaelova života. Zemřel v roce 1871 ve věku 75 let. Synové ale pokračovali stejným tempem dál a o dva roky později otevřeli provoz ve Vsetíně. Tam se ocitli, trochu kuriózně, v těsném sousedství konkurentů, rodiny Kohnových, kteří se také specializovali na ohýbaný nábytek. Jejich továrny dělila jen řeka Bečva, protékající Vsetínem. V té Thonetově postupně vznikla i slévárna na výrobu forem a podle některých zdrojů si vyráběli i šrouby. Mimo to měla rodina po jedné výrobně i na Slovensku, v Polsku a německém Frankenbergu. Ta se později zaměřila na výrobu nábytku z kovových trubek, nikoli dřeva, a pochází odtud řada nejznámějších kousků nábytku z období funkcionalismu. Dnes je jediná, která je přímým pokračovatelem rodinné firmy a vlastní ochrannou známku Thonet.
Velikostí žádná z továren před 1. světovou válkou nepřekonala bystřický provoz, v roce 1911 se tady denně vyrábělo 1 450 kusů nábytku. S válkou ale dobré časy skončily. Zaměstnanci museli narukovat, místo nábytku se vyráběly bedny na munici a rakousko–uherské vládě postupně rostly u firmy dluhy. Jenomže po válce přestala existovat a peníze nebylo na kom vymáhat. To byla zásadní rána.
Z krize mělo Thonetovy továrny vytáhnout spojení s bývalými konkurenty a v roce 1924 vznikla společná firma Thonet – Mundus. Třetí partner, vsetínský Kohn, v názvu nefiguroval. Jenomže Leopold Pilzer, majitel firmy Mundus, byl především tvrdý obchodník a směr, který nastolil, se Thonetovým potomkům hrubě nelíbil. To už Gebrüder Thonet řídila třetí generace a k fúzi ji dovedl Michaelův vnuk Viktor. Ve vedení nové společnosti už ale nefiguroval, na protest odešel. Nebyl sice posledním z Thonetů, ale byl poslední z přímé linie Michaelových pokračovatelů. „V dalších generacích už se neudržela jeho zaťatost a píle,“ podotkl Uhlíř. Michael i jeho synové byli prací až posedlí, i proto se o jejich osobním životě neví prakticky nic. Meziválečný vývoj byl velmi komplikovaný, stopy jednotlivých Thonetů se ztrácejí, jisté ale je, že německá část rodiny ještě před 2. světovou válkou dosáhla znovurozdělení firmy a vyrovnání s Pilzerem.
Tuzemské provozy v Koryčanech a Bystřici, jako firmy s více než 50 zaměstnanci, stát znárodnil na základě Benešových dekretů bezprostředně po válce. V roce 1946 vznikl národní podnik Thonet a v 50. letech se přejmenoval na národní podnik TON.