Moravský národ jsme my

Hledáme v knihách naše moravské dějiny, přes které kdosi úmyslně přehodil tlustý závoj mlhy. Ale ne vždy je potřeba znát fakta. Ne vždy je potřeba psát zdůvodnění. Ne vždy je potřeba studovat, argumentovat, vysvětlovat někomu, kdo mnohdy ani nechce slyšet.

My, Moravané, jsme donedávna měli světově uznávaného spisovatele, který se přiznal k tomu, že tím hlavním v jeho životě bylo dívat se kolem sebe, pozorovat svět, pozorovat lidi – nikdy ho to nepustilo a bez této jeho osobní specifické vlastnosti, by se asi nestal světově uznávaným spisovatelem. Ano, mluvím o Bohumilu Hrabalovi.

Jsme různě manipulováni. Co se dějepisu týče – mnoho desetiletí. A přece se můžeme i tady někdy dobrat prosté pravdy, nebo alespoň její části, pouhým pozorováním. Rakousko-Uhersko prý bylo žalářem národů. Ale když se projdu po svém rodném Brně a DÍVÁM SE, vidím krásné ulice, krásné domy, krásné fasády, které svým stylem přímo volají – byly jsme postaveny za Rakouska-Uherska. Vidím tehdejší prosperitu a konjunkturu. Nevidím pozůstatky nějakých koncentráků, či něčeho podobného. A vím, jaká práva požívala Morava v tehdejší době. Je smutné memento, že Moravu a Moravany připravili o práva ti, jim nejbližší. Češi z Čech. Měli početní převahu a blíž k sídlu nové moc – Praze! Moravané byli po I. světové válce tak plni štěstí, že mají opět mír, že si neuvědomili možné nebezpečí a neprosadili zákaz majorizace ve věcech životně důležitých pro Moravu …

Ale nestačí se jen dívat, je třeba také poslouchat – SLYŠET naše MORAVSKÉ NÁRODNÍ PÍSNIČKY. Dnes už se jim neříká MORAVSKÉ NÁRODNÍ, ale jen lidové. /Někdy dokonce „české lidové ?!“/ Pracovníci médií si až úzkostlivě střeží autocenzuru !

Ale ať jsme my – Moravané na Moravě – tlačeni jakkoli silně do názorového proudu podle kterého jsme prý všichni, i my na Moravě, Češi, nemůžeme neslyšet, že moravská národní píseň zní docela jinak než ty české ! Hranice je docela ostrá a rozhodně nesvědčí o tom, že bychom kdy v minulostí (před 1. republikou) byli jedním lidem. Stále se tu vynořují dva národy. Jiný v Čechách a jiný na Moravě. Ti v Čechách mají svého Václava, který přijde zemi českou zachránit. Moravu přijde zachránit král Ječmínek. Máme jiné patrony, jiné kroje i naše „malérečky“ používají jiné, moravské lidové prvky.

Zajímavé, že když mezi českou a moravskou národní písní je tak ostrá hranice stylu, mezi slovenskou národní písní a moravskou národní písní tomu tak není. Přechod je skoro neznatelný. Dokonce i genetika vypověděla, že Moravané mají blíž k lidem ze západního Slovenska, než k Čechům z Čech.

Není na čase přestat být ušlápnutými „Čechy z Moravy“, kterým vzali všechna práva a kteří musí „poslouchat“ často zcela nekompetentní příkazy z Prahy a být opět Moravany, hrdými na svou zem, minulost a konečně i přítomnost? A zařadit se zpět mezi národy jako rovný k rovným ?

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa