Moravský pakt bychom si měli připomínat
Ve druhé polovině loňského listopadu uplynulo „půlkulatých“ 115 let od události sice již poněkud pozapomenuté, ale z hlediska vývoje parlamentarismu, národnostních a politických práv v prostoru historických českých zemích docela důležité a významné.
Jedná se tzv. Moravský pakt (nebo též moravské vyrovnání). Šlo o přijetí souboru čtyř zákonů, které znamenalo výraznou reformu Moravského zemského sněmu, kdy došlo k rozšíření počtu jeho poslanců, vytvořením tzv. všeobecné volební kurie (zavedení prvku všeobecného volebního práva) a k rozdělení voličů do národnostních katastrů. Pakt současně přinesl i nová pravidla pro užívání obou zemských jazyků (češtiny a němčiny) v úředním styku či rozdělení školských úřadů podle národnostního klíče. A také upravil zřizování škol a zásady školní docházky dle principu, že děti mají chodit do takové školy, jejímuž vyučovacímu jazyku rozumějí.
Tato reforma tak ve svých důsledcích znamenala, že moravští Němci přišli na zemském sněmu o většinu, kterou do té doby disponovali. Z hlediska vývoje etnického a jazykového složení tehdejší moravské společnosti (71% obyvatelstva hovořilo česky) šlo o naprosto správný a nevyhnutelný krok, díky kterému si Moravský zemský sněm uchoval svou funkčnost a jistou autonomii – bez větších zásahů z Vídně – až do svého posledního zasedání, které bylo ukončeno 28. února roku 1914.
První Československá republika již tuto instituci, bohužel, neobnovila, byť samotné zemské členění – i když od roku 1928 v modifikované podobě – zůstalo zachováno. Moravský zemský sněm byl po dlouhá staletí nejvyšší parlamentní a zákonodárnou institucí v Markrabství moravském. Zpočátku své existence, to znamená ve 13 .století po zformování moravské stavovské šlechtické obce, zasedal nejprve ve Znojmě, poté střídavě v Olomouci a v Brně. Po roce 1878 pak již pouze v budově brněnského tzv. Zemského domu, kde je dnes sídlo českého Ústavního soudu.
Právo svolávat zemský sněm příslušelo moravskému markraběti, který tomuto shromáždění zároveň předsedal. Toto privilegium později přešlo na zemského hejtmana, jakožto nejvyššího úředníka v zemi moravské. Sněm měl, vedle své hlavní, zákonodárné role, poměrně dlouhou dobu, až do vytvoření samostatného moravského zemského soudu, i justiční kompetenci.
Do pravomocí sněmu náležela zejména oblast berní (daní), cel a mýta, náboženská problematika – a v prvé řadě privilegium přijímání panovníka, popřípadě přímo jeho volba při eventuální změně vládnoucí dynastie. Během doby své existence prošel Moravský zemský sněm několika etapami, kdy jeho autorita střídavě posilovala či oslabovala – v závislosti od moci a vlivu momentální panovníka v zemi.
Například Jan Lucemburský se jako příslušník nové, nastupující dynastie Přemyslovců zavázal respektovat tehdejší poměrně široký rozsah moravské samosprávy, který i do velké míry sám definoval. Čímž mimochodem spoluvytvořil setrvale pevné základy moravského zemského sněmu.
Sněm byl tvořen třemi kuriemi, panská (vyšší šlechta, zemský hejtman), rytířskou (nižší šlechta), a prelátsko-měšťanská (společná kurie církve a měst). Významnou roli sehrál Moravský zemský sněm i během „revolučního“ roku 1848 a v době po něm bezprostředně následující. Na rozdíl od situace v Čechách, kde se zemský sněm toho roku vůbec nesešel, se Moravané rozhodli pro zásadní reformy s cílem v podobě voleného zákonodárného a ústavodárného moravského tělesa. Tehdejší návrh ústavy nesl v kontextu doby velmi svobodomyslné rysy. A obsahoval i stejná práva pro česky i německy mluvící obyvatele Moravy. „Mluví-li Moravan německy nebo slovansky, nepřestává být Moravanem. Ne jazyk, ale smýšlení dělá Moravana“, prohlásil tehdy na sněmu Rytíř Leopold Neuwall.
Po desetiletí absolutismu byla v rámci habsburské monarchie přijata tzv. Únorová ústava z roku 1861, která mj. umožnila zřízení nových zemských orgánů postavených již na volených členech. A zákonodárná moc Moravského zemského sněmu byla definována v oblastech zemědělství, veřejných staveb, dobročinných ústavů a zemského rozpočtu.
Voliči pak byli rozdělení do tří kurií (určených daňovým cenzem): kurie velkostatkářů, kurie měst a obchodních a živnostenských komor a kurie venkovských obcí. Celkem mělo napříště na sněmu zasedat 98 volených poslanců a 2 tzv. virilisté (arcibiskup olomoucký a biskup brněnský). V této podobě Moravský zemský sněm fungoval právě až do zmíněného Moravského paktu.
V dějinách Moravy měl Moravský zemský sněm naprosto nezastupitelnou úlohu a vliv, určoval její politický a společenský vývoj a jeho směr. A zásadním způsobem přispěl i k formování moravské identity mezi jejími obyvateli – s přesahem až do současnosti. Tato jeho role je samozřejmě neoddělitelně spjata s mnohasetletou existencí zemského zřízení (a zemského členění) na českém území, která historicky skončila 31. prosince 1948, aby byla nahrazena – do značné míry umělým – krajským zřízením, které mnohde nerespektovalo ani historické zemské hranice.
Obnovený demokratický režim po roce 1989 se, bohužel, k tradičnímu a prověřenému zemskému uspořádání nevrátil a dal opět přednost – na úrovni mezi státem a obcemi – zřízení krajskému, a to v podobě, hranicích a počtu, které jsou snad ještě horší než předchozí krajský model.
Ale snad není v tomto ohledu ještě všem dnům konec…