Moravština v polistopadovém českém filmu

Takto mluví typický Moravák (Václav Postránecký) v představách Pražáků: trochu obecně česky („Seš na suchu?“), trochu spisovně („Pražáci se na tebe vyserou“), trochu lašsky („Nemám pravdu, synku?“), trochu hanácky („Tož ty si ten pražské Honzík?“), trochu slovácky, resp. východomoravsky („Ať nám tady Pražák nezablúdí“), a hlavně sprostě („Kurva, to je blázen stará“).

Obecná znalost našeho mateřského jazyka včetně jeho písemné podoby dospěla po Listopadu 89 – navzdory přebujelé informovanosti všech o všem – k neuvěřitelnému úpadku. Je deprimující, že tento jev zůstává stranou všeobecného zájmu – jako by na tom, jak mluvíme a píšeme, nezáleželo. V tomto směru vládne demokratická, společnost sjednocující tolerance ve smyslu „já jsem hňup, ty jsi hňup, co si budem vyčítat“. Málokomu dochází, že úroveň kultury i mezilidských vztahů spočívá na „samozřejmostech“, které zanedbáváme. Ba dokonce je záměrně dovádíme k pokleslosti, kterou se pak jeden před druhým chvástáme. Společně, díky tiché dohodě, si tak vytváříme nové normy vyhovující naší negramotnosti a diletanství. „Vláda lidu“ se uskutečňuje až dnes za liberálního kapitalismu.

Až na výjimky nemám rád novodobé české filmy. A už vůbec ne ty, které čerpají náměty z Moravy. Protože tolik neúcty vůči mluvě na Moravě si „za komančů“ pražští filmoví tvůrci věru nedovolili. Než Bobule, to už raději Stříbrná pila. Buď požehnaný Náš dědek Josef!

Pavel Hub