Můžeme prosazovat obnovu Moravy (a Slezska) prostřednictvím parlamentních voleb?

Kdysi jsem se na jednom významném moravském fóru zeptal, jestli má logiku chtít reformovat instituce státu, které považujeme za nefunkční, prostřednictvím institucí toho samého státu. Pokud totiž jeho instituce jsou nefunkční (a na tom se shodnou Moravané všech směrů), pak je nelze měnit prostřednictvím těch samých institucí, protože ty to neumožní. Pokud to umožní, znamená to, že jsou funkční a tedy není nutné je měnit. Na tu otázku mi nebylo zodpovězeno a pravděpodobě to není náhoda.

Již po celá desetiletí se totiž různými způsoby prezentují názory na to, jakou podobu má mít hlavní cíl moravského hnutí – tedy zda máme usilovat o zemské uspořádání, federaci, konfederaci či přímo samostatnost Moravy (a případně Slezska) – a na to, jakou strategii má moravské hnutí zvolit, aby tohoto cíle dosáhlo.

Čím více se spekuluje o jednotlivých aspektecht těchto dvou otázek, tím méně se uvažuje o prostředí, v jakém se moravské hnutí pohybuje, a o tom, a jací jsou naši protivníci. Přitom je charakter našeho prostředí a protivníka pro strategii moravského hnutí rozhodující. Musíme je poznat, abychom věděli, co umožňují, a zda vůbec umožňují restituci Moravy. Jak píše ústavní právník Václav Pavlíček „povahu odporu vždy určuje agresor“.

Protihráči 

Nejprve se podívejme na protihráče moravských politických subjektů. Stručně řečeno za ně můžeme považovat ty politické strany, které v českém parlamentu prosadily neostalinské krajské zřízení – tedy ODS, ODA, KDU-ČSL, ČSSD a KSČM – a potom ty, které z pozice vládní koalice nedovolily jeho revizi – tedy TOP O9, VV, Strana zelených, STAN a nyní ANO. Pokusme se je porovnat s moravskými subjekty. Ze všeho nejvíc samozřejmě vyniknou jejich finanční možnosti. Tyto strany disponují předvolebními rozpočty v řádech desítek milionů korun (jejich neoficiální možnosti jsou samozřejmě ještě vyšší) – vše pochopitelně z daní obyčejných občanů. Moravské politické strany mají nanejvýš stovky tisíc korun, z peněz svých členů a příznivců. To už není asymetrie, ale nesouměřitelnost. Obdobné je to i u mediálního vlivu. Politikové parlamentních stran jsou v masových médiích každodenně, politikové moravských stran několikrát za rok a to ještě pouze v málo sledovaném „Politickém spektru“.  A nelze to omluvit tím, že je to na základě jejich volebních výsledků. Když vznikala TOP 09, už o jejím ustavujícím sjezdu bylo rozsáhle referováno v hlavních zprávách veřejnoprávních i soukromých televizních stanic, aniž by tato strana měla za sebou jediné volby. Už tehdy také disponovala miliony oligarchy Bakaly.

Tím nejdůležitějším rozdílem je však samotná podstata českých a moravských politických stran. Ta je dána jejich vznikem. Výše zmíněné české politické strany vznikly seshora – rozhodnutími vládnoucích politiků (ODS, ODA), nebo jsou pokračováním předtím vládnoucích stran (KDU-ČSL, KSČM, ČSSD) či marketingovým projektem oligarchů (TOP 09, VV, ANO). I Strana zelených se do Poslanecké sněmovny dostala až a jedině po tom, co ji ovládl Martin Bursík, člen jedné z nejelitnějších pražských rodin, navíc navázaný na oligarchu Soukupa. Obdobně se STAN dostal do Poslanecké sněmovny až poté, co se spojil s TOP 09. Jinými slovy, tyto strany nevznikly rozhodnutím obyčejných občanů, nýbrž z vůle mocných. Nejedná se o organizace vytvořené občanskou společností, které by hájily její zájmy vůči těm nahoře – státu a velkým ekonomickým hráčům, nýbrž jde o nástroje těch nahoře, které mají zachovat jejich moc a zneškodnit občanskou společnost. V anglosaském světě se takovým politickým silám říká „establishment“, v postsovětském prostoru „strana moci“. Moravské politické subjekty naopak vznikly zdola, z iniciativy obyčejných občanů. Kontrast už ani nemůže být větší.  

Evropské a východoevropské prostředí

Nyní se věnujme prostředí. To bych si dovolil rozdělit do tří okruhů.

Tím prvním, nejširším, je evropská civilizace. Její politické uspořádání prošlo pod hávem zdánlivé stability hlubokými systémovými proměnami. Reálná politická moc se přesunula z parlamentu jinam, do sfér, kde je vliv občana mnohem nižší než u legislativních těles. Zákonodárství je v současnosti vytvářeno nikoli poslanci – tedy volenými zástupci občan – nýbrž výkonnou mocí, byrokraty a lobbisty v neprůhledném mocenském konglomerátu, který je navíc zabezpečen mocí soudní. Parlamentní politické strany pak nejsou občanskými organizacemi, které občana chrání před lobbisty a státní byrokracií, ale naopak jsou převodovými pákami lobbistů a státní byrokracie. Zároveň se zužuje výběr témat, která jsou velkými médii připouštěna do politické diskuse – o těch pro občany často nejpalčivějších tématech se nemluví, jsou tabu, nepohodlné otázky nejsou kladeny a dokonce už i komunikace skrze sociální sítě je cenzurována. Proto se hovoří o takzvané postdemokracii a postpolitice. Něco takového se v Evropě nestalo poprvé, můžeme připomenout podobný vývoj v renesanční florentské republice, kde formálně zůstaly zachovány demokratické instituce, ale fakticky vládli oligarchové na čele s rodem Medicejských.  

Druhým, užším okruhem je zóna zemí bývalého východního bloku. I ty jsou konfrontovány s výše uvedemým problémem, ale situace je ještě zostřena slabším postavením občanské společnosti a barbarštější politickou kulturou. Kvůli gigantické privatizaci zde oligarchové a parlamentní politikové jsou ještě propojenější než na Západě a role občana je tu tedy ještě menší než u postdemokratického Západu. Jinými slovy v tomto vývoji východoevropské země rychle „dohnaly a předehnaly“ Západ. Pro moravské hnutí je pak klíčová skutečnost, že ani v jediné zemi někdejšího východního bloku nedošlo po roce 1989 k federalizaci. Důvodů je samozřejmě víc, ale rozhodující pravděpodobně bude minimální vliv občanské společnosti a naopak zájem oligarchů a vládnoucích politiků na tom, aby jim regionální struktury nekomplikovaly privatizaci.

České prostředí – neutralita?

Tím se dostáváme k nejužšímu, českému okruhu prostředí, v němž se moravské hnutí pohybuje. Některé interpretace skutečnosti, že po roce 1989 nedošlo k obnovení moravské samosprávy, tvrdí, že k zablokování restituce Moravy došlo shodou okolností – vlivem dělení federace, války v Jugoslávii nebo dokonce neschopností politiků z moravských stran. Něco takového naznačuje například Petr Pithart. Takováto hypotéza vychází z předpokladu, že prostředí, v němž se moravské hnutí pohybuje – tedy český (a československý) politický systém – je samo o sobě vůči moravským snahám neutrální a že emancipace Moravy byla po roce 1989 překažena pouze momentální konstelací sil uvnitř tohoto prostředí.

To ovšem vzbuzuje otázku, jak je možné, že Morava dopadla stejně pokaždé, kdy se v uplynulém století jednalo o jejím státoprávním postavení, tedy po roce 1918, 1948, 1968 a 1989? Nebo je to tak, jak kdysi řekl blogger Rostislav Svoboda, že po roce 1918 byly okolnosti vždy proti Moravě? A proč se tedy český politický systém pokouší zajistit onen „náhodný“ státoprávní výsledek masivním tlakem na likvidaci moravské identity, aby nikoho ani nenapadlo, že ono „náhodné“ státoprávní uspořádání má alternativy, ba dokonce současný český unitarismus promítá do minulosti účelovou manipulací s historií?

Není to až příliš mnoho náhod? Odpovědí může být ideologie českého nacionalismu. Jeho hlavním cílem v 19. století totiž nebyla samostatnost na Rakousku (to tehdy skoro nikoho nenapadlo), ani záchrana českého jazyka (ten se v habsburském soustátí rozvíjel velmi úspěšně), nýbrž podrobení Moravy pražským politickým centrem. Tak se Praha chtěla vyrovnat Vídni a Budapešti. Tím se vysvětluje, proč jedním z prvních kroků po roce 1918 byla likvidace moravské samosprávy. Jinými slovy, novodobý český (a československý )stát byl a je od prvního okamžiku vyhraněně protimoravský. Smyslem existence Česka je neexistence Moravy. A jelikož slovy Tomáše Masaryka, otce zakladatele, se „státy udržují těmi idejemi, na kterých vznikly“, nemůžeme očekávat změnu.

To ale znamená také další významnou, systémovou skutečnost – hlavní protivník moravského hnutí je současně také tvůrcem a udržovatelem prostředí, v němž se moravské hnutí pohybuje. Jinými slovy ve hře, do které se moravské hnutí pustilo, je náš protihráč zároveň také tvůrcem pravidel i rozhodčím. Můžeme za této situace očekávat, že toto prostředí umožní uskutečnění moravských požadavků?

Navíc nezapomínejme, že ústředním principem moderní české státnosti je maximalismus – snaha o naprostou kontrolu a dosažení všech cílů v plné podobě, aniž by se s někým dělili. Snad to vychází z plebejského základu českého národního obrození, kdy absence šlechtického prvku vedla také k absenci jedné ze základních šlechtických ctností – totiž velkorysosti. Češi tak dosáhli maximálních cílů v roce 1918, kdy vojensky anektovali i etnicky většinové maďarské, polské a rusínské oblasti, nehledě na ty slovenské. Stejně tak bylo v maximální podobě realizováno v roce 1945 vyhnání německy hovořícího obyvatelstva – narozdíl od Maďarska a Polska, kde přitom válka byla mnohem krutější. Obdobně bylo – narozdíl od Maďarska, Polska, Rumunska i NDR – po druhé světové válce a v 50. letech komunisty v maximální podobě prováděno zestátňování v průmyslu, službách i zemědělství. V 80. letech čeští komunisté jako jedni z posledních ve východní Evropě odmítali revizi a jejich režim se také rozložil jako jeden z úplně posledních. Z toho vyplývá, že česká vládnoucí garnitura neustoupí moravským požadavkům ani o centimetr. Není tedy možné dosáhnout restaurace Moravy postupně, tzv. drobečkovou politikou. Oni totiž chtějí všechno.

České prostředí – ústava a instituce

Tím to ale nekončí. Smyslem existence moderního českého státu je totiž kromě popření existence Moravy také eliminace vlivu obyčejného občana. V roce 1918 vznikl pučem, lidmi, kteří k tomu neměli demokratický mandát, bez referenda. Stejně nedemokraticky vzniká v roce 1969 Česká socialistická republika – přímý předchůdce současného českého státu. A stejným pučem byl i vznik samostatné České republiky v roce 1993. Ten byl prosazen vládní koalicí ODS, KDU-ČSL a ODA. V parlamentních volbách, které se konaly pouhého půl roku před vyhlášením samostatnosti, ani ODS, ani KDU-ČSL, ani ODA samostatnost ČR ve svých předvolebních programech neměly,

https://www.kdu.cz/getattachment/8bf85d80-1c85-4925-9119-2e33c34d184b/program.aspx

https://www.ods.cz/docs/programy/program_1992.pdf

Jinými slovy čeští politikové v roce 1992 obelhali voliče a samostatná Česká republika nemá demokratickou legitimitu. To je jen podtrženo skutečností, že se k této otázce nekonalo referendum.

Obdobně nedemokraticky nám česká věrchuška vnutila ten úplně nejdůležitější zákon vůbec – totiž ústavu. Už v roce 1920 byla československá ústava přijata v únoru, tedy před dubnovými parlamentními volbami, aby se k ní nemohli vyslovit občané. Schvalovalo ji Revoluční národní shromáždění, jehož členové neměli k přijetí ústavy demokratický mandát od voličů. Ve stejném duchu byla přijata ústava ČR v roce 1992. V Evropě se ústava přijímá třemi způsoby, které se mohou kombinovat. Buďto se vypíší nové parlamentní volby, v nichž se téma ústavy či ústavní změny výslovně předloží občanům. Nebo se zvolí takzvané ústavodárné shromáždění, jehož jedinou pracovní náplní je přijetí ústavy. Nebo se tato otázka předloží k referendu. Česká vládnoucí kasta nepoužila ani jednu z nich a v parlamentních volbách v červnu 1992 strany, které jen o půl roku později českou ústavu schválily, tedy ODS, ODA, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM, o tom občanům nic neřekly. Občan byl tedy obelhán u vůbec nejdůležitějšího právního dokumentu státu.

Více k tomu https://a2larm.cz/2018/08/je-ustava-ceske-republiky-legitimni/

Stejně tomu bylo i při schvalování krajského zřízení. K tomu bylo přistoupeno v roce 1997, tehdy šlo o ODS, KDU-ČSL, ODA a ČSSD. Jen rok předtím, v červnu 1996, se konaly volby do Poslanecké sněmovny PČR, kde pouze ODA prozradila voličům, že chce prosadit krajské uspořádání. Ostatní 3 strany, které o rok později krajské zřízení schválily, voličům v roce 1996 lhaly. ODA později zcela zmizela z politické scény.   Při troše cynismu můžeme tvrdit, že s ní zmizela i (už tak zanedbatelná) společenská poptávka po krajském uspořádání. http://casopisargument.cz/?p=31802

Ale ani toto není všechno. Do ústavy totiž byla na poslední chvíli, čtyři dny před jejím schválením, propašována „klauzule věčnosti“. Co to znamená? Jde o článek 9 (2) „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Na jeho základě může Ústavní soud zrušit jakékoli rozhodnutí kteréhokoli orgánu veřejné moci, i kdyby toto rozhodnutí požadovala drtivá většina občanů a voličů. Svou obecností nemá v Evropě obdoby a dává tak ÚS moc, jakou nemá žádný jiný orgán v Evropě. Český establishment se jím pojistil proti případnému volebnímu vítězství sil, které s nadvládou věrchušky nesouhlasí (a moravské hnutí k takovým silám patří). Předseda ÚS Rychetský se tím ani netají.http://casopisargument.cz/?p=27008

To všechno je ještě zvýrazněno odhodláním české „strany moci“ neumožnit zavedení prvků přímé demokracie, především celostátního tzv. obecného referenda. To je pro pražský mocenský kartel něco nepřijatelného a referendum je pro vládnoucí kastu stejné tabu jako obnovení státoprávního postavení Moravy a Slezska. A pokud někdo (např. Jiří Dienstbier ml.) přece jen umožnění celostátního referenda připustí, pak nemá mít závaznou, ale pouze doporučující povahu, nemůže rozhodovat o těch nejdůležitějších věcech a musí mu předcházet petice s více než 500 tisíci podpisy – přitom v historii Československa známe pouze 2 petice s takovým počtem signatářů. Přesně takové parametry má mimochodem krajské referendum, které – a to ne náhodou – se dosud neuskutečnilo ani jednou.

Nereformovatelnost systému dokládá také skutečnost, všichni ústavní činitelé skládají slib, podle něhož mají „zachovávat ústavu“. Jak ale mohou zachovávat něco, co obsahuje tak významné články s tak nejasným obsahem, jako je článek 9(2)? Není to trik, jak po nich vynucovat rezignaci na ústavní změnu?

Kompletní institucionální struktura ČR je tak postavena na lži – a volby jsou její součástí. Občan je nucen pohybovat se v rámci, k němuž se vůbec nemohl vyjádřit. Není divu, že zde dominují politické síly postavené seshora nad občanskými uskupeními. To není náhoda. Tento rámec není neutrální, vytvořily ho pouze vyvolení a pouze pro sebe. Občan v něm může jen prohrát (což se také kontinuálně děje a průzkumy veřejného mínění, podle nichž si 86 % obyvatel myslí, že nemůže ovlivnit politické rozhodování na celostátní úrovni, to potvrzují).

České prostředí – represe

Nesmíme zapomenout ani na represivní složky českého státu a na jejich „outsourcované“ klony.

.Podle definice extremismu, kterou používá ministerstvo vnitra, je extremistou ten, „kdo útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Mezi tyto principy patří: nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy)“.

Jak může ministerstvo vnitra vědět, co tyto principy znamenají, když to v ústavě není definováno a když Ústavní soud takovouto definici učinit odmítl? Nebo se ministerstvu právě taková absence definice hodí, protože pak může za extrémistu označit kohokoli? Přitom „boj proti extremismu“ je prioritou tohoto ministerstva a slovy Ivana Langera „Extremismus nemůže být tolerovanou součástí demokratické společnosti“.

https://www.mvcr.cz/clanek/priorita-ministerstva-vnitra-boj-proti-extremismu.aspx

Opomenout nelze ani tajné služby, jejichž zneužitelnost vůči občanům je ilustrována skutečností, že jednají na základě pokynů premiérovy milenky. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/tajne-sluzby-nagyova.A130615_110913_domaci_js

Aby toho nebylo málo, rozmohla se nám tu cenzura. Vaše maily mohou být čteny, a pokud jsou „politicky nepohodlné“, dokonce i mazány.

https://www.piratskelisty.cz/clanek-1837-antispam-nebo-cenzura

Autoři jsou blokováni, jejich účty jsou mazány, manipuluje se s vyhledáváním.https://www.sosp.cz/cenzura-formy-omluvy/

Nejde o výhradně virtuální záležitost, pod tímto tlakem už dochází i k vyhazovům. https://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/ctirad-musil-hranice-moravsky-troll-2021.html

Tlak na cenzuru má přitom podporu české politické věrchušky. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/dopis-do-usa-poslanci-tlak-na-socialni-site-dezintormace.A191129_102611_domaci_kop

Jestliže v tradiční evropské civilizaci se spory o to, co je pravda, vedly na vědecké či soudní rovině na základě důkladných diskusí celé roky i déle, nyní může o tom, co je pravda, rozhodnout devatenáctiletý „factchecker“ během několika minut. George Orwell by zíral.

Lex iniusta non est lex

Vraťme se ale k úvodní otázce, totiž zda lze změnit instituce českého státu prostřednictví těchto institucí.

Ten, kdo by se o to pokusil, musí přistoupit na naprostou nerovnost, ba přímo nesouměřitelnost mezi svým postavením a postavením tvůrců systému, tedy establishmentem.

Takovýto reformátor se totiž musí podrobit omezením, kterým samotní tvůrci systému podrobeni nebyli.

Po reformátorovi je establishmentem požadováno, aby nejdřív získal podporu občanů pro svůj záměr ve volbách do Poslanecké sněmovny. Establishment sám se však o tuto podporu neucházel, protože v těchto volbách občanům lhal.

Takový reformátor pro svůj cíl musí také získat podporu v senátních volbách, a to ve trojích senátních volbách, vždy po dvou letech za sebou. Tvůrci systému sami takovou podporu shánět nemuseli.

Po těch, kdo chtějí měnit institucionální strukturu ČR, její tvůrci také požadují, aby vyhověli tzv. klauzuli věčnosti, té nejsilnější v celé Evropě, kterou si Ústavní soud může vykládat zcela libovolně. Oni sami žádné klauzuli věčnosti podrobeni nebyli.

Ústavní systém ČR je tedy definicí nespravedlnosti a popírá rovnost, základní princip moderní evropské demokracie. Slovy slovenského ústavního právníka Radoslava Procházky „popírá rovnost v právech mezi lidmi v různém čase, když jedné ústavní generaci dává právo vytvořit něco, co další změnit nemohou, jen se tím musí řídit“.  Jeho kolega Jakub Neumann se nerozpakuje mluvit o „tyranii předků“. V našem případě jde o tyranii několika vyvolených předků.

Tento stav je přímo výsměchem jak Aristotelově „rovnosti pravidel“, tak liberálnímu pojetí „rovnosti příležitostí“ či „rovnosti startovacích příležitostí“, tak socialistické „rovnosti výsledků“.  Ne náhodou u nás vzniklo přísloví „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější“. Ale konzervativci neradujte se. Svým revolučním a utopickým popřením kontinuity, tradic a elementární spravedlnosti Česko odporuje také konzervativnímu myšlení. Je to anomálie jak v historickém (Morava je státní jednotkou přinejmenším od konce 12. století), tak geografickém (Německo a Rakousko se drží tradičního zemského uspořádání, Maďarsko tradičních žup, i polská vojvodství mají jistou kontinuitu se stavem před rozdělením země) kontextu. Moderní česká státnost nemá oporu v žádném z proudů evropského politického myšlení a snad i proto se na postoji vůči Moravě členové českého vládnoucího kartelu bez ohledu na barvu stranického trička.  

K této ústavodárné nerovnosti si přičtěme finanční, mediální a represivní moc establishmentu. Ve volbách tak občanské organizace stojí vůči těm nahoře v mimořádně nevýhodném, nesouměřitelném postavení, které je ještě posíleno postdemokratickým charakterem evropské politiky a specificky východoevropskými problémy. 

Věřit, že to lze změnit prostřednictvím parlamentních voleb, je stejné jako věřit v Československu v roce 1983, že k demokratizaci a odstranění diktatury lze dospět kandidaturou do Národního shromáždění v rámci kandidátní listiny Národní fronty. Nebo to lze porovnat k pokusu ošetřit si poraněnou ruku tou samou poraněnou rukou. Nebo k pokusu upozornit na manipulaci médií prostřednictvím manipulujících médií.

Kdybychom žili ve spravedlivém státě, ten nám vrátí moravskou a slezskou státnost i bez voleb. Pokud žijeme v nespravedlivém státě, ten nám ji – se všemi svým mocenskými pákami – tak jako tak nevrátí, i kdybychom volby vyhráli.

Tato úvaha si klade za cíl navrhnout diagnózou, nikoli léčbu. To, jak dál postupovat, je na jinou diskusi. Připomenu jen, že odmítnutí tyranského systému není nic „extrémistického“, naopak je to v souladu s evropskou civilizací. Nespravedlivá pravidla a instituce, které nám byly nedemokraticky vnuceny, nemusíme uznat. Svatý Tomáš Akvinský, učitel církve, prohlásil už ve 13. století, že „lex iniusta non est lex“, tedy, že „nespravedlivý zákon není zákonem“. Ve stejné době vzniká Saské zrcadlo, nejvýznamnější zákoník střední Evropy, na který se například Spolkový soudní dvůr  v Německu odvolával ještě v roce 1989. Podle tohoto kodexu má poddaný nikoli právo postavit se tyranii, nýbrž dokonce povinnost.

Můžeme se inspirovat také u hnutí Svoboda Terstu, které neuznává anexi Terstu Itálií a proto odmítá kandidovat do orgánů italské veřejné moci. Pokud to obrátíme, neznamená kandidatura ve volbách do orgánů českého státu to, že uznáváme jeho anexi Moravy a Slezska?

Úskočnost české politické logiky

Pro Moravu (a Slezsko) je podstatné také to, že prosazování našich požadavků skrze volby, našim protivníkům umožňuje dva zásadní argumentační triky. Tím prvním je přenesení viny z pachatele na oběť. Mohou tvrdit (a také to dělají), že Morava svou samosprávu nemá proto, že Moravané sami ji nechtějí. O tom, že ji česká věrchuška sama zrušila a znemožnila její obnovu, cudně mlčí. Tím druhým je přenesení toho, čemu se v justici říká důkazní břemeno, z ničitelů Moravy na její obránce. To my musíme neustále argumentovat a pracně vyhledávat a ověřovat fakta a souvislosti, proč je nutné Moravu obnovit, zatímco její nepřátelé nemusejí vůbec nic. Nebo jste někde slyšeli argumentovat českého politika ve prospěch krajského uspořádání – kromě schwarzenbergowského „nedá se s tím nic dělat“? Slyšeli jste, že by někdo z nich musel detailně argumentovat ve prospěch rozvrácení moravské a slezské samosprávy? My jsme pak odpovědní za výsledek dokazování – a za stav Moravy. Tím se naše mimořádně nevýhodné postavení ve volbách – a nejen v nich – ještě ztěžuje.

Úskočnost české politické logiky lze doložit i dalšími příklady.    

Příznačný je časový aspekt, totiž otázka, kdy je podle „strany moci“ vhodná doba pro obnovu moravské státnosti. Odpověď nám mohou přinést dva předsedové ODS. Ten první tvrdil, že na „Moravu teď není čas, nejdřív se musí provést ekonomická reforma,“ zatímco ten nynější konstatuje, že „teď už je na změnu pozdě“.

Jestliže na počátku 90. let 20. století mocenský kartel tvrdil Moravanům, že nemohou chtít obnovu své země, protože nejsou národem, po sčítání lidu v roce 1991 nám bylo vyčítáno právě to, že jsme se pokusili jako národ deklarovat.

Jestliže název „Česká republika“ byl zvolen, „protože tu žijí Češi“, nyní jsou její obyvatelé považováni za Čechy, „protože žijí v České republice“.  

Z železného kruhu české politické logiky není úniku.

Shrnutí

Pokusme se shrnout, proč nemůžeme – a ani bychom neměli – prosazovat obnovu Moravy volbami:

1. Protože obecně v postdemokracii nemohou občané prosadit své zájmy.

2. Protože ve východní Evropě není po roce 1989 jediný příklad, kde by se podařilo dotyčný stát prostřednictvím voleb (ani žádným jiným způsobem) federalizovat.

3.  Protože tím akceptujeme naprosto mimořádnou nerovnost, ba přímo nesouměřitelnost tvůrců systému a těch ostatních.  Establishment se o podporu centralizace, unitarismu a likvidace Moravy ve volbách neucházel. My se o podporu svých cílů ve volbách snažit máme?

4. Protože to dodává legitimitu nelegitimnímu státu a jeho politickému systému.

5. Protože to udržuje iluzi reformovatelnosti systému skrze volby, což je vzhledem ke klauzuli věčnosti fikce.

6. Protože to umožní přenos důkazního břemene z nepřátel Moravy na nás.

7. Protože  to umožní přenesení viny za zničení moravské státnosti z pachatele na oběť.

Jinými slovy, je možné, že kandidatura moravských subjektů v parlamentních volbách postavení Moravy ještě zhoršuje – nikoli naší vinou, ale rafinovaným nastavením české „demokracie“. Pokud v ní existuje krajské referendum, pak nikoli proto, aby tu byla nějaká přímá demokracie, ale naopak proto, aby tu žádná nebyla. Pokud tu existují územně-správní celky, pak nikoli proto, aby tu byla decentralizace, ale naopak proto, aby tu žádná nebyla. Pokud tu jsou volby, pak nikoli proto, aby občan mohl prosadit své zájmy, ale naopak proto, aby je prosadit nemohl.     

Jistě, dobrý občan by měl k volbám chodit a také sám kandidovat. Ale už Dante Alighieri řekl, že „v nespravedlivém státě musí být dobrý člověk nevyhnutelněm špatným občanem“.

Marek Pavka