Na kole okolo historických hranic Moravy

Uprostřed zimy, v době nejtvrdších covidových opatření, kdy jsme legálně nesměli překročit ani hranice katastru obce a na horizontu mých myšlenek se začala rýsovat deprese, mě napadla spásná myšlenka. Vymyslím si výpravu, kterou mi nepřekazí ani virus.

Můj plán měl několik bílých míst (Budou fungovat ubytovny a penziony? Budeme vůbec moci opustit okres?), ale pro tuto chvíli jsem se rozhodla, že je přehlédnu a budu doufat, že trhliny nějak zmizí a já svou výpravu v létě přece jen uskutečním. Objedu na kole historické hranice Moravy.

Vyrazím z Břeclavi jen s hrstkou nejnutnějších věcí, pojedu po cyklostezkách a turistických trasách co nejblíže hranic, budu nocovat skromně v turistických ubytovnách a uvidím místa, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Přišlo léto, covidové sevření poněkud povolilo, já jsem dostala obě dávky očkování, a vlastně už nebyl důvod, proč se nevydat na cestu.

Kolem slovenských hranic

Cesta z Břeclavi k soutoku Moravy a Dyje je jednoduchá a neklade žádné nároky na fyzickou zdatnost. Je všední den, nezahlédnu takřka ani živáčka a mám pocit, že jsem na celé širé Moravě jediná cyklistka… V horku rychle mizí voda z cyklistické láhve, a nikde není žádná vesnice, kde bych si mohla opatřit novou. Zprava se připojuje stezka ze Slovenska a po ní přijíždějí dva cyklisté. Ptám se jich na nejbližší vesnici a obchod, ale ještě než to dořeknu, uvědomím si zásadní skutečnost: vesnice je na Slovensku, a já nemám jediné euro! Slovenští cyklisté mi dávají dvě eura na vodu a odmítají ekvivalent v českých korunách. Zamířím asi tři kilometry do slovenského vnitrozemí, opatřím si minerálku a vracím se na stezku vedoucí kolem dolního toku Moravy.

Druhý den poznávám zblízka Bílé Karpaty, a protože mým záměrem je pohybovat se co nejblíže hranice, nejedu pohodlnými údolními stezkami, ale nahoru a dolů, nahoru a dolů…

Nad vesnicí Kuželov na úpatí Bílých Karpat stojí zajímavá, památkově chráněná stavba, 180 let starý větrný mlýn. Svému účelu sloužil až do roku 1946 a dnes je exponátem brněnského Technického muzea. Expozici horňáckého bydlení a starých zemědělských strojů dnes neuvidím, protože ke mlýnu přijíždím časně ráno a nemohu čekat, než zdejší malé muzeum otevřou pro návštěvníky.

Cyklostezka v Moravskoslezských Beskydech nekopíruje věrně hranici. Přejíždím na Slovensko a čeká mě pětadvacet neuvěřitelných kilometrů: daleké rozhledy na slovenské hory (Nejsou to Nízké Tatry? Bude to asi Malá Fatra…) a znovu se mě zmocní ten vzácný pocit, že v okruhu nejméně padesáti kilometrů není ani živáčka. Moje nadšení musí být zdaleka viditelné, ale není zde nikdo, kdo by si všiml jedné osamělé a neskutečně šťastné cyklistky.

Kolem polských hranic

V Třinci mě zastihl déšť a s ním i nutnost rozhodnout se: prší tak hustě, že to znemožňuje další cestu? Řeším to převléknutím do delších kalhot a (skoro) nepromokavé větrovky. Další kilometry mě vedou kolem Olše, která se v těchto místech stává hraniční řekou. Zvolna přestává pršet, a než dojedu do Karviné, už zase svítí sluníčko.

Třinec, Český Těšín, Karviná, Bohumín, Hlučín, Kravaře, Opava… až se trochu stydím, že města na severu znám jenom z knih, a rychle to napravím alespoň krátkou zastávkou na některých náměstích. Druhý den je to stejné: Krnov, Slezské Rudoltice, Město Albrechtice, Osoblaha… Osoblaha – už od dětství ve mně to zvláštní jméno vyvolávalo představu něčeho tajemného, ale skutečnost byla docela obyčejná: historická zástavba nepřežila válku a ta nová není ničím pozoruhodná.

Zato Zlaté Hory mě příjemně překvapily. Městečko se čtyřmi tisíci obyvateli a protáhlým náměstím je městskou památkovou zónou s pohnutou historií. Původně se jmenovalo Cukmantl a někdy ve 13. století zde byla objevena ložiska zlaté rudy. V místních potocích se dokonce rýžovalo zlato. Prošla jsem si zdejší zlatokopecký skanzen, v němž sice už nestojí původní mlýny poháněné vodou ani sruby někdejších zlatokopů, ale i repliky starých staveb mají své kouzlo.

Kolem českých hranic

Druhý týden mého putování mi z hlavy vymazal všechny běžné starosti a teď už myslím jen na déšť (Ujedu té bouřce? Najdu nějakou autobusovou zastávku, kde bych se mohla schovat? Nebyla ta výprava úplně pitomý nápad?), na to, abych neměla defekt (Základní nářadí s sebou sice vezu, ale zručnost mi chybí…), a na to, abych u sebe měla dost jídla (Jezdím na čokoládu a hroznový cukr, a když je nemám, propadám panice.). Starost o hledání správných cest je takřka nulová: používám dokonalý cyklistický navigační přístroj, který je nejspíš chytřejší než já. Jen jednou jsem ho neposlechla a nastoupala o 300 výškových metrů víc, než bylo nutné.

Do Hanušovic přijíždím v dešti. Jdu se na chvíli schovat do supermarketu. Podlehnu náhlému popudu a koupím si coca-colu, kterou jinak nikdy nepiju. Nakopne mě natolik, že pokračuju dál bez ohledu na drobný déšť a na to, že už jsem skoro promočená. Přijíždím do Králíků a v tuto chvíli je mi úplně jedno, že je to nejvýchodnější město Čech nedaleko trojmezí s Moravou a Slezskem a že zdejší historické jádro je městskou památkovou zónou. Nepozastavím se nad tím, že městečko se čtyřmi tisíci obyvatel má gymnázium, a informace o tom, že v prosinci 1938 navštívil město Adolf Hitler, mi může být ukradená. Prší, je mi zima a vlastně ani nevím, proč ještě sedím na kole. Předpověď počasí na nejbližší hodiny mi přece jen dá naději: podle všeho zanedlouho přestane pršet.

Do Jihlavy mi zbývá ještě dvacet kilometrů a začíná mě zlobit přesmykač. Neřadí na nejmenší pastorek, a tak si musím vybrat: jet do kopce na prostřední pastorek a vydat se ze všech sil, nebo pod každým kopcem sestoupit z kola a řetěz ručně posunout. V Jihlavě zamířím do nejbližšího cykloservisu a nasadím svůj nejpřesvědčivější výraz, aby mi mládenci v dílně pomohli. Zpočátku jsou chladně profesionální a trochu ohrnují nos nad mým hodně ušpiněným kolem. Ptají se mě, kam jedu, a když jim to prozradím, jejich odměřenost je ta tam. Našli jsme společnou cyklistickou řeč.

Přijíždím k česko-moravsko-rakouskému trojmezí nedaleko Maříže. Začíná poslední etapa mého putování kolem Moravy.

Kolem rakouských hranic

Jižní část Moravy znám mnohem lépe než severní. Jsou tam místa, kde jsem byla už mnohokrát, ale nikdy mě neomrzí: Slavonice, Uherčice, Vranov nad Dyjí, Šobes… Na Šobesu v Národním parku Podyjí si dám sklenku bílého vína a jsem ráda, že moje další cesta vede z kopce do Hnanic.

Národní park Podyjí je se svými 63 čtverečními kilometry nejmenším ze čtyř národních parků na území České republiky, ale nabízí neopakovatelné výhledy na meandry řeky Dyje, jejíž údolí má v těchto místech charakter kaňonu. Výjimečnost parku je dána také tím, že zde až do roku 1989 bylo přísně střežené hraniční pásmo a údolí řeky je dodnes nejméně dotčeným říčním údolím v republice. Těsně kolem řeky vede jen pěší turistická stezka, a to ještě většinou na rakouské straně. Cyklista se musí spokojit s trasou, která většinou kopíruje hranici národního parku, ale pokud odbočí na Hardeggskou vyhlídku a ke zřícenině hradu Nový hrádek, také si přijde na své.

Nedaleko Mikulova potkávám osamělého cyklistu, který jede „na těžko“. Říká, že objíždí Českou republiku a čekají ho 2 000 kilometrů. Já mu na oplátku prozradím, že jsem objela Moravu a dnes po tisíci kilometrech dojedu do cíle.

Projíždím posledním úsekem lužního lesa a dorazím tam, kde jsem před třinácti dny nasedla na kolo, do Břeclavi. Cítím úlevu, že jsem dokončila to, co jsem si v zimě vymyslela, a zároveň lítost, že už je konec. Naštěstí ráda vymýšlím nové a nové cesty.

27.7. až 9.8., dvanáct dní v sedle, 1049 kilometrů

Nejkratší etapa: Počátky – Slavonice, 54 km

Nejdelší etapa: Bystřice nad Olší – Opava, 119 km