Historie je dědictvím, kterého se žádný způsob vlády a správy věcí veřejných nemůže zbavit. Dějiny končí i začínají vždy dnes, byly právě takové jaké byly a mají tu výhodu, že je nelze už nijak a ničím změnit. Oproti tomu, výklady a pojetí dějin podléhají ideovému prostředí doby. V nich se pak často uplatňují tendence přizpůsobit obraz minulosti tomu nebo onomu ideologickému nebo politicko-kulturnímu úsilí daného prostředí a dané doby.
Morava v roce 1918 nevstoupila do samostatné Republiky československé jako součást českého státu, ani jako součást zemí Koruny České. Koruna Česká zanikla de facto po Bílé hoře, když vítězný Ferdinand II. v roce 1628 vydal Obnovené zřízení zemské, de jure pak v roce 1749, kdy během tereziánských územně správních reforem byla zrušena (vídeňská) Česká dvorní kancelář, do té doby poslední, byť jen zcela formální spojovací článek mezi Čechami a Moravou. Podle rakouské ústavy z roku 1867 v době před zánikem habsburské monarchie v roce 1918 byly Království české a Markrabství moravské dvě na sobě zcela nezávislé korunní země, obě podřízené přímo Vídni.
Od vzniku Československa v roce 1918 byly okamžitě zahájeny všemožné kroky s cílem svrchovanost Moravy co nejvíce omezovat a moravské zemské a národní povědomí likvidovat. Zákaz používání moravských symbolů v roce 1920, zrušení zemské identity Moravy zavedením krajské správy v roce 1949, nerespektující hranice Moravy, platné dodnes, likvidace národní identity Moravanů vznikem federace dvou národů Čechů a Slováků v roce 1968, to jsou nejzávažnější příčiny stavu ve kterém se současná Morava nachází, jako bezejmenná součást dnešního Česka.
První písemná zmínka o Moravanech pochází z roku 822. Tehdy Franský císař Ludvík svolal do Frankfurtu obecný sněm, na kterém vyslechl vyslance všech západních Slovanů, mezi nimi také vyslance Moravanů
Mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší/Byzancí/ jako dvěma subjekty mezinárodního práva byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. Vyšel vstříc žádosti Moravanů a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misi vedenou Konstantinem Filosofem a opatem Metodějem. Její zásluhou se stala Morava kolébkou slovanské knižní vzdělanosti.
Připojení Moravy k Čechám – uvádí se několik dat 1018, 1021, 1025, 1030, 1031, nebylo žádným ideálním spojením ani dvou zemí, ani dvou částí pro tu dobu pomyslného národa, jak si někdy historikové romanticky představují, ale tvrdou středověkou skutečností se všemi průvodními rysy feudální dobyvačnosti, známými i z příkladů jiných, například dobytí Anglie Normany. Došlo k potlačování domácích vyšších a vládnoucích vrstev, k jejich podmaňování, zbídačování, odstraňování a k dosazování českých družiníků a velmožů i k potlačování domácích moravských politicko-kulturních tradic, které byly nové vládní moci na překážku.
Římský císař Fridrich I.Barbarossa v roce 1182 rozhodl o zamezení snah českých vévodů vládnout na Moravě. Moravské markrabství stejně jako Čechy mělo být nadále udělováno jako léno Římského impéria. Vzniklá rovnoprávná diarchie Čech a Moravy představovala nadále jedno společné dynastické soustátí.
Jan Lucemburský, král Čech a markrabí Moravy potvrdil Moravskému markrabství v roce 1311 všechny jeho svobody a práva, které zabezpečovaly rovnoprávné postavení Moravy s Čechami v rámci lucemburského dynastického soustátí.
V roce 1348 Karel IV., král římský a král Čech, markrabí Moravy z moci krále římského zrušil lenní vazbu markrabství na Impérium a rozhodl, aby Olomoucké biskupství, Opavské vévodství a Moravské markrabství byla do budoucna podle práva vázána na krále Čech a Korunu Českého království. Nový státoprávní pojem byl nadřazený Českému království, s nímž jej nelze ztotožnit, neboť termín Koruna byl synonymem pro celé soustátí v čele s králem Čech.
V roce 1480 Ctiborem Tovačovským z Cimburka byla sepsána první moravská ústava v které se píše, že “ Morava byla vždy svobodná, jakkoliv od království a koruny moravské padla, žádnému pánu ani které zemi podmaněna nebyla“,
Počátkem 17.století z iniciativy Karla St. ze Žerotína Moravané se osamostatnili a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále – markrabího Rudolfa II. a vznikla konfederace Moravy, Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího.
V roce 1628 Římský císař Ferdinand II., král Uher a Čech, markrabí Moravy atd, potvrdil novou ústavu Moravského markrabství a 140 listin a privilegií Moravy včetně privilegia římského krále Fridricha /1212/, Jana Lucemburského/1313/ Karla IV./1348, 1355, 1355, 1366/,císaře Fridricha III./1462/, Jiřího z Poděbrad a dalších.
Za vlády Marie Terezie, královny Uher a Čech, markraběnky Moravy atd, v roce 1749 Moravské markrabství stejně jako jiné země habsburské monarchie bylo v oblasti vojenské, politické, soudní i finanční podřízeno centrálním úřadům ve Vídni. Koruna Českého království pozbyla praktického významu.
Římský císař Leopold II.,král Uher a Čech, markrabí Moravy, atd císařským reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravsko-slezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní.
V roce 1848 Moravské markrabství se stalo korunní zemí mocnáře a provincií Rakousko – Uherské monarchie podobně jako jiné země mocnářství.
V září 1918 se s tichým souhlasem dohodových mocností ustanovila tzv. zatímní československá vláda. Zemský sněm Markrabství moravského nezasedal a o připojení Moravy k novému státu československému ani nejednal ani nerozhodl. Přičlenění Moravy k republice československé bylo výsledkem revolučního aktu.