Naše vlast a národ

Morava zažívá vnitřní boj mezi lhostejností a snahou přežít jako národ. Národ, který má svou vlastní kulturu a historii.

Byla použita zákeřná lež o moravských snahách, že prý Moraváci chtějí „dělit republiku“. Bylo bráněno moravským patriotům, aby mohli v médiích vysvětlit o co se jim jedná. To vedlo nakonec k tomu, že dnes se už v médiích nesmí vůbec mluvit o zločinném spolčení, jehož výsledkem bylo opětovné uzákonění Gottwaldových komunistických krajů z 50. let. A to oproti slíbené obnově zemského zřízení, které mohlo v mnohém, hospodářsky, ale i kulturně a politicky pozvednout celý stát.

Místo toho tu máme stále komunistický centralismus, kde přežité přerozdělování živí korupční chobotnici. O rovnoměrném rozvoji celého státu si můžeme nechat jenom zdát. Ruku v ruce s neuznáním zemských práv jde i neuznání práv národních. Ač Moravané žijí na svém vlastním území již více než tisíc let a všechno svědčí pro to, že stále zůstali přirozeným národem moravským, i když byli vmanévrováni do politického národa českého.

Mnozí z nás si vzpomenou pod jakými záminkami bylo odmítáno uznání moravského národa. Prý nemáme vlastní kulturu. To je ovšem směšné. Moravskou písničku od české pozná už malé dítě. Lidový výtvarný projev je také zcela jiný. I mentalita obyvatel Moravy je jiná, než mentalita obyvatel Čech.

Použit byl i dávno překonaný názor, poplatný 19. století, že co jazyk, to národ. Všichni ovšem víme, že to ve skutečnosti není pravda. Vyjadřovací prostředky se přizpůsobují účelu. S národem to má málo společného. Nedávno jsem v Českém rozhlasu poslouchala jednoho člověka z Prahy. Mluvil o srbochorvatštině a o tom, jak ji používají jednotlivé národy na Balkáně, kde si ji pojmenoval každý národ po svém. Mluvil o tom, že mezi těmito „národními jazyky“ není téměř rozdíl a tak si tam dodatečně alespoň nějaké rozdíly uměle přidali. Že jsou tam mnohem menší rozdíly, než jaké známe mezi nářečími v Čechách a na Moravě. Mluvil o tom, že když na Hané na něho spustili hanácky, měl velké problémy smyslu řeči vůbec porozumět. Tvrzení, že „prý“ nemáme vlastní moravský jazyk je jen ta „hůl, která se vždy najde“, účelově použitá proti našim emancipačním národním snahám. Nic víc. Navíc to ani není pravda. Současný spisovný jazyk vznikl jako jazyk společný, v Čechách se mu říkalo čeština a na Moravě moravština. To, že se poté ustálilo jedno pojmenování, na věci nic nemění.

Práva Moravy byla pošlapána způsobem „účel světí prostředky“, protože mocenské centrum státu nám je nechce vrátit. Bylo použito nepřijatelné právo silnějšího. Bylo zneužito toho, že ve prospěch Moravy při jejím vstupu do společného Československého státu nebyl uplatněn zákaz majorizace ve věcech, které se týkají jen Moravy samé. Vždyť Čechů z Čech je víc než nás a na svém území mají i hlavní město, což není zanedbatelné. A tak nás mohou kdykoli přehlasovat, i když bychom byli na Moravě v této věci jednotní. Což jsme opakovaně skutečně byli, naposled po Listopadu. Na zákaz majorizace měla Morava plné právo. Morava přece vstupovala do Československa jako plnohodnotný státní útvar, s vlastními hranicemi, jako jeden stát ze soustátí Rakouska Uherska. Byla to přece plnoprávná korunní země, Markrabství moravské!

Namísto obnovy našich práv se v plné síle používá počešťování Moravanů. Využívají se k tomu státní moci poplatná centralizovaná média. Všichni víme o čem píšu. Zažíváme tento tlak dnes a denně. Účelem je takové působení na občany z Moravy, aby nakonec pod tímto tlakem sami obyvatelé Moravy svá práva přestali požadovat …!

Naše vlast je Morava. Je jí už po více než tisíc let. Mohli bychom za svou širší vlast považovat i Českou republiku, kdyby se k nám Moravanům chovala tak, jak si po právu zasloužíme. Kdyby vrátila Moravě její práva. Ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to měla státní moc v úmyslu. Čeká nás ještě mnoho práce a úsilí, než našeho práva dosáhneme. Ale nikdy to nevzdáme. Nepodvolíme se moci, která není v právu !

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa