Není kouře bez ohně aneb Češi, nekraďte!

Po staletích, tu lepšího, tu problémovějšího soužití a sbližování, kulturního a jazykového, zemí Čech a Moravy, Čechů a Moravanů, se tak přirozeně (migrací, sňatky, obchody..) utváří společný jazyk v dnešní podobě – „čeština“ (byť ještě rodiče mnohých z nás měli zapsán v dokladech jazyk moravský). Dnes je nám tento odpírán, ukraden. A najednou prý tedy, např. dle zveřejněného názoru pana ministra Chvojky, neexistují Moravané – vždyť přece mluví česky! Napíše Rakušan do kolonky národnost Němec? Američan, Australan „Angličan“? Ne. Ale jak je to možné, vždyť přece mluví německy, anglicky!

Titulek článku hlásá známou pravdu, že není kouře bez ohně. A stejně tak není národnosti bez národa (národnost = přihlášení se k nějakému národu). A jestliže se X set tisíc (dle aktuálního stupně demagogie ve společnosti) přihlásí opakovaně k národnosti moravské, deklarují tím jasně, zřetelně a nezpochybnitelně existenci národa moravského!

Zásadní problém nám, dle mého názoru, ale přinesl již rok 1918, kdy končí éra markrabství moravského. Byl to rok, pro Moravu a Moravany, asi tragického omylu, který si plně (bohužel jen někteří) uvědomujeme až dnes. Rok, kdy syn moravské matky, v duchu hesla účel světí prostředky, prosadil ideu umělého jednotného národa československého /je zajímavé, že tady zase s různými jazyky/, ideu, která nemohla vydržet a také nevydržela. Rok, kdy se již, v důsledku těchto změn, začala stahovat temná mračna nad národem moravským, pro nás tu místo začíná chybět. Vzniklo Československo, tj. spojení Česko a Slovensko. Kdyby se zvolilo tehdy např. neutrální „Středoevropská republika“, jednak by to dávalo najevo příslušnost k Evropě a sjednocovalo by to i národy Čechů, Moravanů a Slováků.

Zde se nám však, poprvé v historii, objevuje to nesprávné, ale dnes ve všech pádech skloňované Česko, jako jednotné označení území Čech, Moravy a Slezska. A v momentě, kdy Slováci zatáhli (pro ně asi včas, mohli jsme tu mít za nějaké století „čechoslovenštinu“ a za další zase už tu „čestinu“) za záchrannou brzdu a v roce 1993 si zavedli samovládu, nám tu zůstalo to „Česko“.

Česko, které v myslích některých politiků, lžitvůrců a manipulátorů evokuje úchylnou myšlenku, že když Česko, tak je vše české a tím pádem všichni také Češi. A jako zhoubný nádor naší občanské společnosti se nám tu objevují pánové Gerlochové se zcestnými úvahami o národním státě Čechů. A pánové Zaorálkové z nás udělají Czechii. A v médiích jsou běžně všichni občané ČR označováni jako Češi a často již i celá republika jako Čechy a tato infekční nákaza čechismem se dál šíří naší společností! Toto již zřetelně nese znaky snahy o odnárodnění části obyvatelstva! A co na to vláda, justice a další zodpovědní? Nic, vždyť jde o český stát!

A tak se dál dozvídáme, z tvorby České televize pro nejmenší (kdy jindy taky začít někomu vtloukat jeho češství do hlavy), o dějinách udatného českého národa, jak je ta Velká Morava základem českého státu. Účastníci Fokusu Václava Moravce, v díle Češi Čechům, se chlubili jaké mají zlaté ručičky …a hlavičky (např. Tomáš Baťa), ale zapomněli uvést, že jsou také tak trochu zlodějíčci. Kradou se běžně sportovci, umělci, myslitelé a učenci, památky, všichni jsou Češi, vše v České republice je přece české!

A vypůjčím-li si slova Roberta Křesťana: Jako by pravda (že existuje Morava, že tu žije národ Moravanů) byla vadou na kráse (snu českých nacionalistů o národním státě), ještě není tma, ale stmívá se. A mám tak trochu pocit, že je téměř za pět minut dvanáct. A že je potřeba vzpomenout na dobu nedávnou a všude po Moravě vyvěsit, po vzoru západních sousedů, cedule: Češi, nekraďte!

Nekraďte nám tisíciletou historii, nekraďte nám právo na naši zemi, na vlastní existenci moravského národa.

Jaroslav Stohl, signatář Deklarace moravského národa, Kuřim