Nové pohledy na zánik Velkomoravské říše

Je zvykem dějepisectví každé země glorifikovat svou historii a odmítat historické verze ze zahraničí, zejména pokud jsou od historických protivníků. Bývají však situace, kdy jsou cizí pohledy na naši historii střízlivější a konstruktivnější, než ty naše.

Velká Morava nebyla jen onou „slavnou“ etapou moravské historie a původcem slovanské formy křesťanství, jak se učíme ve školách. Ukazuje se, že to byl expanzivní mocenský subjekt, který okolním vlivům nejen odolával, ale často své sousedy napadal s cílem kořistění tak, jak to obvykle podsouváme našim sousedům.

Maďaři zřejmě Velkomoravskou říši nerozvrátili, ale naopak Morava cíleně pomohla Maďarům etablovat se ve střední Evropě. Mimochodem částečně takto pomohla i Polsku. Samotný zánik toho, co dnes nazýváme Velkou Moravou, pravděpodobně neproběhl formou jednorázové události a neměl charakter zachvácení jednoho státu jiným státem.

Tehdy to ani nebyly státy. Vlastní mocenské centrum Moravy vykazovalo nějakou formu nezávislosti až do začátku 11 století. Dnes upřednostňovaný historický akcent na konflikt Moravanů s Maďary zakrývá zřejmě politicky významnější války Poláků s Čechy a katolizaci Uherska.

Česká a slovenská verze Wikipedie poskytuje značně jiný pohled, než maďarská. Pod vlivem školní výchovy zpravidla očekáváme, že Maďaři budou Velkomoravskou historii bagatelizovat, shazovat, nebo nějak ohýbat ve prospěch maďarského nacionalismu. Omyl! Maďaři dokonce přisuzují slovanský původ mnohým raně maďarským panovníkům, které česká a slovenská historiografie automaticky označuje za Maďary. Vzniká tak paradox, kdy se o některé historické osobnosti nepřetahujeme, ale naopak si je přetlačujeme.

Maďarská Wikipedie paradoxně někdy působí více slovanofilsky, než slovenská. Maďaři na Wikipedii kritizují fakt, že veškerá archeologie Velkomoravského období je uzavřena v českém a slovenském vědeckém okruhu a je prakticky izolovaná od mezinárodního bádání. To s sebou přináší mimo jiné i rozpor mezi archeologickými a historickými prameny. S tímto konstatováním nezbývá než souhlasit. Tato česko-slovenská sebestřednost a historicko-archeologické „soukromničení“ přináší řadu rizik.

Například v roce 1995 německý historik Martin Eggers publikoval svou disertační práci „Das Großmährische Reich“ Realität oder Fiktion? („Velkomoravská říše“ Realita nebo fikce?), kde umísťuje centrum Velkomoravské říše na území srbské Moravy. Různým spekulantům pak nahrává i souhra náhod s toponymy, protože jen v současnosti jsou v Evropě čtyři řeky nesoucí název, který je etymologicky příbuzný s Moravou a historicky nelze vyloučit i další.

Když se podíváme na současné historiky z mimo Československého prostředí, kteří se zabývají Velkomoravskou epochou, tak zjistíme, že jich není mnoho a ti co jsou, uvádí ve svých dílech dost zarážející fakta. Například v knize „Franks, Moravians, and Magyars: The Struggle for the Middle Danube, 788-907, Charles R. Bowlus, 1995, University of Pennsylvania Press“ se dozvídáme, že maďarský kníže Zoltán měl za manželku dceru velkomoravského knížete Mojmíra II. Knížecí dceru by však nikdo nedal nepříteli.

Originálním pramenem je nejstarší uherská kronika „Gesta Hungarorum“ (Činy Uhrů) od Anonyma alias Magistra P. (neplést s polským raně středověkým kronikářem Gallem Anonymem). Tato kronika je často znevažována i samotnými Maďary, protože v ní figurují postavy nezaznamenané v žádné jiné literatuře a naopak se zde nenachází soudobé historické postavy známé v Panonii z jiných zdrojů. Kronika však začíná nabírat na věrohodnosti po lingvistické interpretaci polského historika Ryszarda Grzesika.

Ten poukazuje na problém přechylování jmen do domácích jazyků. Dobře to známe například z německého prostředí, kde Svatopluk je psán jako Zwentibold a my si naopak poslovanšťujeme jména německých či franských panovníků natolik, že jsou pro Němce nesrozumitelné, například Heinrich der Finkler – Jindřich Ptáčník. Podle kronikáře Anonyma měl maďarský kníže Zoltán za manželku dceru Menumoruta. Žádná soudobá ani pozdější literatura však žádného Menumoruta nezná.

Podle Ryszarda Grzesika však turkické slovo „ménü“ znamená „velký“ a „marót“ značí „Moravu“. Turkická jazyková interpretace je zcela na místě, protože Maďaři byli v 10 století promícháni s turkickými Pečeněhy, sídlícími převážně na území Bulharska, které sahalo až k dnešní jihovýchodní hranici Slovenska s Maďarskem. Menumorut znamená doslova „Velký Moravák“, tedy vládce (kníže) Moravy. Po této lingvistické korekci začíná Uherská kronika dávat smysl. To by pak znamenalo, že už Takšoň, třetí maďarský kníže na půdě Panonie, byl aspoň z části slovanského knížecího původu.

To, že byl možná plně slovanského původu, nám prozrazuje opět maďarský zdroj, který upozorňuje na chybný výklad jména Takšoňova otce Zoltána. Na české wikipedii je Zoltán jednoduše odvozen od turkického „sultán“. Problém je v tom, že v maďarské historii se objevilo několik podobných jmen: Zolta, Solt, Zsolt, Zoltán, ale také Zoltánnal. Jejich původ je však různý. Zoltán, uváděný jako druhý maďarský kníže, je dle maďarských lingvistů odvozen od slovanského „Zoloto“. Jeho jméno by pak v moderních slovanských jazycích znělo „Zlatan“.

Tím však vliv slovanství na Arpádovce nekončí. Takšoň podle české wikipedie měl za manželku ženu z rodu Pečeněhů. Už zpochybnění v podobě modrého nápisu „zdroj?“ nám napovídá, že se jedná o nepodložený text. Podstatně více nám napoví náhled do Anonymovy kroniky, která uvádí, že Takšoňovi přivedl jeho otec Zoltán manželku ze země Kumánů. Pečeněhy s Kumány ztotožnil až nějaký český aktivista na Wikipedii. Za Kumány byli v 10 století označováni všichni lidé na východ od Panonie. Dnes tak označujeme jen turkické obyvatelstvo, čímž zřejmě na Wikipedii vznikla záměna s Pečeněhy.

Na východ od teprve vznikajícího Uherska tehdy leželo Bulharsko se svým turkickým (Pečeněhové) a zejména slovanským obyvatelstvem. Zoltánův syn Takšoň zavádí první christianizaci Uher a divme se nebo ne, sahá v tuto chvíli po byzantském křesťanství (historický předstupeň pravoslaví). To muselo být spojeno s přijetím stejnověrné manželky. V Bulharsku v tu dobu kníže Boris I. právě zavedl křesťanství byzantského ritu. Aby toho nebylo málo, tak v tu dobu dokonce začali v Bulharsku působit Metodějovi učedníci, především Naum a Kliment Orchidský, kteří zavedli slovanskou liturgii a vytěsnili prvotní řeckou (jde vlastně jen o jazykový a politický vliv v rámci téhož byzantského křesťanství).

Takto už vše podstatně logičtěji zapadá do kontextu dějin. Takšoň tedy dostal za manželku bulharskou ženu slovanského původu a byzantského křesťanského vyznání. Turkyně by v tu dobu křesťanskou nebyla, protože turkicko-kumánská (Pečeněžská) nobilita tehdy stále ještě vyznávala turkický tengrismus. Další maďarští vůdcové pak byli naopak pravděpodobně spřízněni s turkickou nobilitou Bulharské říše.

U Gezy se jako původní náboženská příslušnost uvádí turkický tengrismus a pokřtěn byl pro změnu římskými (latinskými), nikoliv byzantskými kněžími. Dává se to do souvislosti se ztrátou autonomie Bulharského patriarchátu a opětovnému podřízení byzantskému. Obrácení se na latinský ritus (katolictví) mělo tedy v rodícím se Uhersku stejnou politickou motivaci, jako o sto let dříve na Velké Moravě orientace na byzantský ritus. Šlo o církevní a tím i politickou autonomii.

V takto nastavené linii pak značně pokročil jeho podstatně slavnější následovník Štěpán I., rozený jako Vajk. Jeho rodné jméno je interpretováno opět jako turkické, vychováván je však západními misionáři z Bavorska a Čech, tedy ve smyslu latinského, nikoliv byzantského ritu.

Opět je ve hře manželství. Obrat k římskému (katolickému) křesťanství dává takto smysl i v souvislosti se sňatkem s bavorskou katoličkou Giselou. S nástupem Vajka alias Štěpána I. k moci končí v Panonii definitivně byzantský vliv a je nahrazen latinským církevním ritem, tedy katolictvím, se svým vlastním biskupstvím. Mluvíme o přelomu tisíciletí, čili období kolem roku 1000 n.l. Tímto momentem mizí velkomoravská tradice na území Panonie a vzniká Uherské království v plném slova smyslu s kontinuitou až k roku 1918.

Uvedený rozbor naznačuje, že první kronikami doložení vládci maďarů v 10 století pravděpodobně nebyli čistě ugrofinského původu, ale směsí Ugrofinů a turkických národů s nezanedbatelnou, možná dokonce dominující příměsí Slovanů. V kronikách uváděná maďarská knížata 10 století pravděpodobně neměla charakter svrchovaných vládců státního celku a pravděpodobně ani mnozí nebyli vzájemně rodinně provázáni. Je možné, že Arpádovská genealogie z 10 století je jen fikce kronikáře Anonyma, který do rodové linie poskládal zcela nepříbuzné postavy s politickým vlivem na různých místech Panonie, z nichž někteří možná vůbec nejsou předky pozdně středověkých Arpádovců. V tu dobu to není nic výjimečného a podobným případem je i původ ruských Rurikovců.

Jak můžeme po roce 906 hovořit o moravské tradici na území Nitranského a Blatenského knížectví, když podle dnešních historiků již Morava neexistovala? K tomu musíme sáhnout po zdrojích z opačné geografické části střední Evropy. Kronika Widukinda z Corvey „Dějiny Sasů“ uvádí v kapitole XVIII. velmi explicitně uvedenou informaci, že Maďaři sami sebe často nazývali Avary. Podle archeologických poznatků však v 9-10 století již žádní Avaři ve střední Evropě nebyli. O dvě kapitoly dále je všemu nasazena koruna.

Widukind zde tvrdí, že v době vlády Svatopluka si Slované pozvali Maďary za účelem vyplenění Saska a ještě se při tom pohádali s konkurenční skupinou Maďarů, kteří přišli ke kořisti pozdě. Widukind nemohl nijak konfrontovat svoje zápisy s těmi Anonymovými (uherskými). Porovnání obou kronik nám jasně ukazuje, že velkomoravská knížata s Maďary zcela jednoznačně spolupracovala.  Svoje výpady do zahraničí označovali někdy za avarské, jindy za maďarské z ryze psychologických důvodů. Obojí tehdy nahánělo hrůzu. U Slovanů se rozhodně nejedná o ojedinělý jev. Dodnes existuje slovanský národ, který sám sebe nazývá názvem turkického národa, který kdysi dávno asimiloval. Jsou to Bulhaři. Sebenazývání Slovanů Maďary nahradilo starší sebeoznačování za Avary jednoduše proto, že avarský převlek byl již zastaralý, skutečné Avary v 10 století už nikdo nepamatoval a zastrašující efekt nebyl takový, jako u maďarského „převleku“.

Vlastní centrální část Velkomoravské říše ležící na dolním toku řeky Moravy pravděpodobně přežívala v jakési formě autonomie až do roku 1029, kdy byla definitivně na Polsku dobyta českým knížetem Bořivojem. Na krátko sice byla Morava v polovině 10 století dobyta Boleslavem I, což potvrzuje i značný nárůst prodeje otroků tohoto původu na pražském trhu. Dokládají to písemnosti arabského kupce a diplomata Ibrahima Ibn Jakuba, který Prahu tou dobou navštěvoval.

Podle jeho zprávy disponovala Praha věhlasným trhem s otroky, kteří byli slovanského původu. Jen do Cordoby bylo za panování Boleslava I. odvlečeno asi 10 tisíc slovanských otroků. Nejčastějšími otroky v Británii byli až do zahájení otrokářství s černochy rovněž Slované, což je důvod, proč má dodnes Angličtina pro Slovany a otroky etymologicky shodný výraz. Zajímavá je i hypotéza historika Dušana Třeštíka, že kolaps trhu s otroky mohl být jednou z příčin pádu Velkomoravské říše.

V době Boleslava I. představovali otroci jednu z hlavních obchodovatelných komodit a tím i hnací sílu ekonomiky raného českého státu. Podrobněji se o tom rozepisuje Jan Bauer v knize „Zrození českého státu – Záhady přemyslovských knížat aneb svatí otrokáři, (všeho) schopní bratrovrazi a zbožní bigamisté“. Rozmach otrokářství s sebou přinesl očekávatelný odpor, který byl z tehdy již značně upadající Moravy odražen jen díky pomoci Poláků. O většinu Moravy přichází již Boleslav II. a za Boleslava III. vládne český kníže už opět jen centrální oblasti Čech. Polský kníže a pozdější král Boleslav Chrabrý se stává na přelomu tisíciletí panovníkem prakticky celé severní poloviny území, které dříve náleželo k Velkomoravské říši a na krátkou dobu dokonce i v samotných Čechách. Je to ve stejnou dobu, kdy v Uhrách po mocenském souboji mezi Arpádovci Štěpán I odmítá byzantský vliv a ustanovuje Uherské království orientované na západ. Nepřímo o Moravě píše i kronika Gala Anonyma (polský kronikář, neplést s uherským Anonymem), ve které se opakovaně dovídáme o válkách Čechů a Poláků na moravském území.

Existenci Moravy po roce 906 dokazují dále záznamy z výslechu maďarských válečných zajatců z Cordobského kalifátu. Dne 9.června 942 umajjovský guvernér města Barbastry Yahya ibn Muhammad ibn al Tawil při obraně tohoto města na území dnešní severní Aragonie ve Španělsku nechal předvést a vyslýchat zajaté Maďary. Ti kromě jiného měli vypovídat i o tom, odkud pochází. Při popisu polohy své vlasti uvedli, že na severu hraničí s Moravou. Toto uvedli 36 let po oficiálně uznávaném datu pádu Velkomoravské říše.

Zkusme se podívat na klasické tvrzení konzervativních historiků, že Morava zanikla kolem roku 906, kdy proběhla bitva u Bratislavy (Brezalauspurc) mezi Maďary a Franky s Bavory. Neuvádění Moravanů v této bitvě je vydáváno za důkaz neexistence Moravy. Jak by přece jinak mohli být Moravané zamlčeni, když by se tak zásadní bitva udála na jejich území? Ve hře jsou dva komplikující faktory. Jeden jsme popsali. Slované se v bitvách vydávali za příslušníky hrůzu nahánějících národů a nelze vyloučit, že slovanský vpád proběhl pod hlavičkou Maďarů, jak se stalo mnohokrát před tím i potom. Toto chování Slovanů explicitně dokládá již zmíněný Widukind.

Druhým a asi důležitějším faktorem je samotná lokalizace bitvy. Těch měst či hradů s názvem Brezalauspurc bylo zřejmě více a nikdo z historiků nikdy nepodal nezvratný důkaz, že se musí jednat o dnešní Bratislavu. Prostě se to jen předpokládá. Jako důkaz používají historikové své vzájemné citování.  Etymologicky shodný název však nosila kdysi i taková města, jako Břeclav, nebo Vratislav (polská Wroclaw) a mnohá další, dnes již neexistující a ležící velmi daleko od území Moravy.

Podstatně pravděpodobnějším místem dané bitvy však bude sídlo knížete Braslava Sávského, který byl horlivým Franským vazalem a dokonce podnikl v roce 892 jednu neúspěšnou výpravu proti Velkomoravské říši na vlastní pěst. Sídlo tohoto knížete (Braslavův hrad = Brezalauspurc) mohlo být na Blatnohradě, který mu darovali v léno Bavoři po Kocelovi, Pribinově synu. Mohlo to však být i jinde v oblasti dnešního jižního Maďarska, nebo dokonce až v chorvatské Slavonii, kde Braslav sídlil, než obdržel Blatnohrad a mohl se tam po něm jmenovat jeho hrad. Samotný Braslav se bitvy v roce 906 neúčastnil, protože byl tou dobou již pět let po smrti.

Moravané nejsou u takzvané „Bratislavské“ bitvy zmíněni jednoduše z toho důvodu, že se bitva neudála v místech dnešní Bratislavy, ale někde úplně jinde. Vlastně se tato bitva pravděpodobně Moravy vůbec netýkala. Nedostatek dobových záznamů o Moravě v 10 století není způsoben jejím zánikem, ale tím, že tehdy kolabovala politicky celá střední Evropa a v tu dobu razantně chudnou, nebo dokonce zcela mizí záznamy i z podstatně lépe disponovaných zemí, jako je Východofranská říše.

Poslední velkou událostí spojenou s nájezdem Maďarů byla Bitva na Lechu, známá také jako bitva u Augsburgu v roce 955 (Bavorsko, asi 40 km východně od dnešního Mnichova). Jednalo se o poslední výpad skutečných maďarských nájezdníků v západní Evropě. Uvádí se, že po této bitvě Maďaři skončili s kočovnictvím a usadili se. Tvrzení o usazení kočovných Maďarů je velmi nedůvěryhodné, když si uvědomíme, jak dlouho trvá asimilace, nebo změna životního stylu jakéhokoliv národa. Představa, že se Maďaři chytli za hlavu a z výbojných nomádů se po jedné bitvě stali zemědělci, je velmi naivní.

Spíše je ve hře opět výše zmíněný fakt, že za Maďary se vydávali často Slované. Bitva, ve které se naposledy objevili praví původní Maďaři, skoncovala tedy se skutečnými etnickými Maďary, zatímco Slované, kteří si na Maďary pouze hráli, se usazovat nemuseli, protože v Panonii zemědělsky a usedle žili již po staletí. Používání maďarské značky v době, kdy souběžně tu a tam Evropa ještě potkávala skutečné Maďary pak po zániku původních etnických Maďarů vyvolává dojem, že se Maďaři usadili. Důkaz toho, že usazení „Maďaři“ jsou ve skutečnosti etničtí Slované, je nikoliv archeologický, nebo historický, ale spočívá v pohledu na genetickou mapu Evropy. Současní Maďaři se geneticky jako populace prakticky nedají odlišit od Slováků.

Dnešní Maďaři tedy nejsou potomky těch nomádů, po nichž zdědili jen jazyk a částečně i kulturu. Hra na Maďary došla tak daleko, že se tak dnes sebeidentifikuje národ, jehož genetický původ je vůči původním Maďarům zcela cizí.  Haploskupina R1a (Y-DNA) vázaná zejména na Slovany a íránské národy, je v Maďarsku zastoupena srovnatelně, jako na Slovensku, v Polsku, nebo Ukrajině. Drobné odchylky mezi oblastmi střední Evropy jsou dány spíše statistickým rozptylem podle velikosti souboru vyšetřených osob.

Diskuse o tom, zda je v Rakousku, Čechách či Slovensku nějakého genotypu o procento víc, nebo míň, jsou bezpředmětné. Pro uralské, tedy i ugrofinské národy je typická haploskupina N, jejíž výskyt je zcela dominantní ve Finsku stejně jako v celé severovýchodní Evropě a severozápadní Asii, kde žijí Ugrofinské národy (nad 60%) a velmi vzácný v Maďarsku (pod 2%). Tak velký rozdíl umožňuje velmi sebevědomě tvrdit, že dnešní Maďaři navzdory lingvistické kategorizaci nejsou příbuzní Finů, zato jsou velmi příbuzní Slováků, ale i Poláků a Ukrajinců.

Rozdělení původně jednotného uherského národa na znepřátelené Slováky a Maďary i šíření maďarštiny v době, kdy již původní etničtí Maďaři neexistovali, je už jiná historická kapitola která vyvrcholila až v 19 století.

Ctirad Musil, člen strany Moravané