O šestém slově naší ústavy

Před třiceti lety politici bojující za samosprávu Moravy ve volbách zazářili, ale přesto skončili v prachu dějin. Ale to, že Morava v srdcích lidí zůstala, platí dál. Podle vědeckých průzkumů i třeba moravských vlajek. Ty v neděli připomněly svátek Cyrila a Metoděje jako patronů této historické země.

Morava? To je přece osmé slovo preambule naší ústavy. A po odečtení předložek dokonce slovo šesté. Tímto způsobem odpovídám přátelům, když se ptají, čím dnes ta Morava vlastně je.

V neděli moravská vlajka zavlála na více než 1500 místech. To už je dost vysoký počet. Byly to hlavně radnice, které připomněly výročí patronů Moravy. Pravda i trošku kultivovaněji, než nedávno skupina nadšenců malující čáry na silnicích v místech, kudy procházela – a vlastně prochází – historická hranice Čech a Moravy. Stále jsou na ní historické kameny, ale třeba poblíž Žďáru i sousoší lva a orlice. A mnoho dalších připomínek, které kupodivu nerozdělují, ale spojují.

Je to právě 30 roků, co se konaly v tehdejším Československu první svobodné volby po mnoha letech. Tehdy zažili politici malý šok. V České národní radě sice zvítězilo Občanské fórum s necelými 50 procenty hlasů, druzí byli komunisté se 13 procenty hlasů, ale třetí – s desetinou hlasů – tehdejší Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Dokonce i v obou komorách federálního parlamentu se moravští aktivisté v součtu vyrovnali lidovcům a daleko za sebou nechali tehdejší sociální demokracii. Jenže přišlo rozdělení Československa. A s ním také pád myšlenky moravské – a slezské – samosprávy jako politického cíle. Moravistům navíc zemřel charismatický vůdce Boleslav Bárta, sami politici se rozhádali. A zkušenost s odchodem Slovenska taky nové koncepci členění státu nepomohla. Obavy ze separatistických snah totiž taky hrály svou roli. Nikdo se ani neměl aspoň k obnově krajů s vlastní samosprávou. Ty vznikly až před 20 lety, deset roků po oněch volbách a rovněž deset roků po zrušení komunistických krajských národních výborů. A ještě v jiném počtu a na jiném území. Připomínkou 20 let současných krajů připomínáme vlastně 20 let utnutí reálné možnosti členit naši republiku znovu na silné země, které by mohly být oponenty celostátní politiky. O to větší paradox je, že vztah k Moravě jako k zemi to vše překonal. Když odborníci z Masarykovy univerzity dělali evropsky koordinovaný průzkum hodnot lidí, ukázalo se, že na Moravě jsou lidé obecně šťastnější než Češi. A vztah ke svému domovu mají ještě užší. Když totiž vědci ve stejném průzkumu dvakrát zjišťovali území, ke kterému mají lidé největší vztah, tak zvítězila obec. Na Moravě ale byl na rozdíl od Čech a od Prahy druhý nejsilnější vztah právě k historické zemi, větší než k republice jako celku nebo k Evropské unii.

To víkendové vyvěšení moravských vlajek tedy není nostalgií, projevem snah o separatismus nebo vyzdvižením politických hnutí, která čas zavál kamsi mimo hlavní dění. Spíše je projevem pocitu hrdosti na historickou zemi, která neznamená jen kroje a víno, jak bývá často zjednodušována. Důkazem budiž i ty vlajky.

Ostatně nevím, že by v Čechách podobná akce takový rozsah měla. A to je – po odečtení předložek – slovo „Čechy“ v ústavě ne šestým, ale pátým slovem.

Miloš Šenkýř, editor a moderátor Českého rozhlasu Brno, zdroj: https://plus.rozhlas.cz/milos-senkyr-o-sestem-slove-nasi-ustavy-8247060?fbclid=IwAR2Dz0Ymi97tj9XAbT2GhBB9_GKE0eGUMpS0NrntEPJjpnQyV84m2e4t4EM