Oficiální historie se většinou odklání od historie skutečné

Ani u nás tomu není jinak. Bohužel. Ať už se jedná o posuzování nedávné doby, či celkové historie Moravy, která dnes, zcela v rozporu s přirozeným právem „není ničím“. Fyzicky existuje, ale byl jí upřen jakýkoli oficiální status.

Zatímco na českých mýtech, pověstech a bajkách (převzatých bůhvíodkud, vypadá to, že některé pravděpodobně pocházejí i ze starších, ústně tradovaných příběhů moravských) se „DÁ STAVĚT“, mnohé co ukazuje na NA VÝZNAM MORAVY V MINULOSTI je snižováno, odmítáno, znevažováno. Mnozí z vás si jistě pamatují na odmítání pravosti Joštova dukátu. Proč tomu tak bylo? Je to politikum – jak v nedávné minulosti, tak i dnes. Zlatý nominál, v tomto případě moravský, totiž znamená samostatnou měnu, která se vždy od zlatého nominálu odvíjela. A tak ukazuje na velkou samostatnost Moravy a dostává se tak do sporu s dnes oficiálně prezentovanou historií. Na tu, pokud se blíže seznámíme s původními prameny, nelze pohlížet než jako na účelově podávaný výklad s jasným záměrem – zesílit a především „dokončit“ asimilaci Moravanů. Tedy dokončit jejich počeštění, které započali svými „spanilými jízdami“ čeští (většinou pražští) obrozenci … Na Moravě samé identita „jsme Češi“ přirozeně nevznikla a nevznikala a dodnes není pro všechny obyvatele Moravy přijatelná …

V souladu s tím mě zaujal v Hlasu Moravy č. 90 článek o něčem pro Moravu a Moravany ještě významnějším:

Péřová koruna

Vladimír Merta

Ve stále se nově objevujících nejrůznějších náhledech na materiály z moravské historie jsme mohli číst již i konstatování, že dějiny Moravy bude třeba teprve napsat, neboť ty dosavadní jsou téměř jen dějinami českými na Moravě. Něco podobného říká konec konců i plný titul Palackého díla: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Není však jisté, zda stejné hodnocení platí i pro historické dílo Komenského, jež bylo kompletně zničeno. Některá fakta z tradic církve Moravských bratří totiž naznačují, že se v ní překvapivě uchovávaly pozoruhodné prastaré křesťanské obřady, symboly i znalosti.

Správné pojmenování příčiny, bohužel, ještě neznamená i její vyřešení – že moravsky již proto uvažovat umíme a na každém kroku již nejsme ve vleku oněch pražských, údajně kritických, hodnocení. Poslední, kdo dějiny Moravy vyučoval dvě hodiny týdně na Klášterním Hradisku v Olomouci, byl v 18. století „modrý abbé“ Josef Dobrovský. Jak uvádí Josef Šváb, „Zapomenuté dějiny Moravy“, po zrušení zdejšího Generálního semináře pro výchovu kněží v roce 1790 se ve všech školských zařízeních na Moravě vyučovaly již jen dějiny Čech. (Což samo o sobě je úkol i obtížný, vzhledem k nepoměru pramenných i archeologických dokladů, kterých je pro Moravu ve starších obdobích daleko větší množství, ale, jak vidno, dá se…)

Numismatik Pavel Radoměrský například již roku 1958 vydal ve Sborníku Národního muzea zajímavou studii Koruna králů moravských, v níž na základě dochovaných tří moravských ražeb stříbrných denárů knížete Břetislava vyvozuje, že na mincích je ražena slavnostní „paví čelenka“ dávných moravských králů. Dvě z celkem tří různých ražeb zde ukazují perokresby, z nichž na první je dokonce vyraženo jméno Břetislavova otce, knížete Oldřicha, na druhé jméno Břetislava a atributy zvláště na Moravě od cyrilometodějských dob uctívaného svatého papeže Klimenta, kříž a kotva. Zdá se tedy dosti zřejmé, že Břetislav během své vlády na Moravě věnoval značnou pozornost tmelícím moravským kulturním a státoprávním tradicím a snažil se na ně citlivě navazovat i pokračovat v nich. Svou pozoruhodnou invenci tehdy P. Radoměrský opřel i o další zkoumání a příklady ve světě, známe i jiná vyobrazení postav s čelenkami na nejstarších moravských nákončích, avšak co platno? Již příštího roku byla jeho práce zpochybněna a to tak, že trvale… Zpochybňování a relativizace jdou totiž mnohým soudobým badatelům z vědecké práce zdaleka nejlépe, rovnou na jedničku.

Za prubířský kámen odborné kvalifikace ustanoví heraldiku Franské říše, což pro případ Moravy a pavího peří opravdu není tak samozřejmé, jak mají za to. Co se kolébky heraldiky týče, již Herodotos o tisíciletí dříve ví, že každá jednotka perské armády měla vlastní standartu a Xenofón informuje, že nad každým stanem perského velitele vlál jeho prapor. Ještě dříve doložené rodové znaky antické řecké šlechty zatím pro evropské badatele rovněž tonou v mlhách neznalosti a nevědění. Symbolika pavího peří i samotných pávů ale začíná již v hinduismu, kde značil nesmrtelnost, zatímco paví pero byl znak samotného boha Šivy, perský šáh vládl z tzv. „pavího trůnu“ atd., atd. Uchýlí se zato do mnohotvárné říše abstrakce a spekulací, takže nakonec mohou směle poučovat i heroldy franské… Radoměrským zjištěné analogie označí za „nepřesvědčivé a chybné“, důkazů je prý „málo“, či jsou k vlastní škodě dokonce „ojedinělé“, zkrátka co nám nejde „pod fousy“, nepovolíme. Při takovémto přístupu k faktům nezbývá, než badatelům ovládaných skrblivým duchem nevraživosti a heslem „bližší košile než kabát“, popřát snad „hodně štěstí“ se kterým se na jejich duševní plody alespoň zapomene…

Snad nejkonkrétnější z převážně formálních a abstraktních námitek vznesených proti ztotožnění mincovních vyobrazení s moravskou korunou je tvrzení, že kdyby tomu tak opravdu bylo, vzal by si ji prý Břetislav i do Prahy, kam se odebral vládnout po smrti svého otce. Což je mínění až třeskutě republikánské, spíše však plebejské, nevědomé vztahů mezi zemí, jejím postavením, vládcem, tradicemi a ideologií.

Anglická královna Viktorie by mohla vyprávět… Když se po ovládnutí subkontinentu projevila státoprávní potřeba přijmout titul „císařovny Indie“, byla vytvořena tzv. Imperiální koruna – anglické královské insignie totiž v žádném případě nemohly opouštět Anglii. Poté se ukázalo, že ani arcibiskup canterburský, příslušný korunovat královnu není ochoten použít svého křesťanského úřadu pro indické stamiliony hinduistů, buddhistů a mohamedánů… Koruna byla i jakýmsi symbolem způsobu, režimu panovníkova vládnutí, a proto ji měl jinou každý perský král a také každý král anglický. Opravdu málokoho z výlučně stavovské společnosti by tehdy napadlo přenášet tradice, symboly a ceremonie sousední země na pražský hrad… Jen o málo později měl veliké problémy sázavský opat Božetěch, staroslověnského ritu, jenž v důsledku přátelství s králem Vratislavem jej při jakési příležitosti iniciativně korunoval – což však náleželo jen a pouze pražskému biskupovi církve latinské, Cosmovi…

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa