Panská láska po zajících skáče

Před krátkou dobou jsme se dozvěděli, že ministryně obrany Jana Černochová učinila kroky, které měly vést k vybudování vojenské základny NATO v naší republice. A to u nás, na Moravě. Naštěstí se ukázalo, že americká strana nic takového neplánuje, a že se jedná o vstřícný nápad paní ministryně Černochové. A proč píšu naštěstí? Protože se dobře pamatuji na slova Václava Havla, že bychom už na našem území neměli mít jakoukoli cizí armádu. A i spojenecké armády, či armády společného vojenského uskupení jsou přece – až na naši vlastní armádu – cizí. A uvítali bychom je pouze v případě, že by nám přišly pomoci v případě napadení. A to není současná situace.

Nyní se opět dozvídáme, že ministr vnitra Vít Rakušan chce řešit problém s množstvím příchozích ukrajinských Romů tím, že je umístí do Jihomoravského kraje a na Vysočinu. I ta je přece z velké části na Moravě. Nic proti Romům. Ale v tomto případě se často jedná o občany s dvojím občanstvím – ukrajinským a maďarským. V tom případě by tyto uprchlíky mělo přece přijmnout Maďarsko.

Pomáhat lidem v nouzi je potřeba. Ale ne tím způsobem, že uprchlíkům nabídneme násobek finanční pomoci, než sousední země. Tím přece způsobíme, že jich k nám bude proudit neúměrně mnoho, dokonce tolik, že to naší, po covidu a sankcích proti Ruské federaci oslabené ekonomice, může zasadit ránu, která by znamenala výrazný pokles životní úrovně a propad velkého množství našich občanů do neřešitelné chudoby.

Po Listopadu občané České republiky silně postrádají bytovou politiku státu – žádná není! Přitom mladí lidé pro neúměrně narůstající ceny bytů a bydlení obecně, nemohou zakládat rodiny. Nyní prý vláda schválila výstavbu bytů pro uprchlíky z Ukrajiny. To je samozřejmě v pořádku. Někde bydlet musejí. Ale není v pořádku, že tak dlouho nemyslela vláda v této věci na vlastní občany – a pokud vím, nemyslí dodnes. Toto samozřejmě není jen problém Moravy, který je jinak ústředním bodem tohoto příspěvku. Ale my, na Moravě, nejsme zahleděni jen sami do sebe. A ani v minulosti tomu tak nikdy nebylo.

Ale vraťme se teď znovu k problému neřešení státoprávního postavení Moravy. Když se v republice vyskytne problém, často se ho pražská centralizovaná státní moc snaží přesunout na Moravu. Ta se nemůže bránit, protože nemá postavení země, se kterým ale v roce 1918 do společného státu – tedy Československa – vstupovala. Kam se její postavení země ztratilo? Na Moravě nebylo o něčem takovém nikdy referendum, ani je Morava nepozbyla nějakou prohranou válkou.

Slyšíme, že Praha, jako hlavní město státu, musí dostávat z rozpočtu více, než jiná velká a důležitá města v republice. S tím lze souhlasit. Ale o kolik více? A tady už bývá v tak uměle centralizovaných státech problém. „Naše“ Praha podle statistik dostává mnohem více, než je u hlavních měst sousedních zemí zvykem. Někde se ty prostředky ale musejí naopak nedostávat. Někde chybějí. Je to tradičně opět na Moravě, která se bez jakékoliv právní subjektivity nemůže ani v této věci bránit. To všechno znamená nejen nižší, ale bohužel trvale se snižující životní úroveň občanů z Moravy. Je to smutná a zarážející pravda. Kraje, s malými pravomocemi, v uměle dlouhodobě silně zcentralizovaném státě, to nevyřeší.

Přitom v době, kdy Morava měla svůj zemský status, byla svou uvážlivou politikou vyrovnávajícím prvkem revolučních Čech. I dnes se nám politika České republiky jeví začasté jako nevyvážená až nerozumná. Jedním z důvodů je i vyřazení Moravy – politicky působícího občanského celku – ze hry!

Věra Hejtmánková