Po rodu Kleinů zůstal „nezničitelný“ most
Odborníci čekali, že povolí, ale více než stoletý most z Petrova nad Desnou na Šumpersku, byť vyztužený moderní technologií, vydržel nedávno extrémní zátěž 455 tun. Stejně tvrdí a houževnatí byli i jeho stavitelé, rodinný klan Kleinů, kteří patřili ve starém Rakousku k největším budovatelům silnic, železnic a mostů. Na mostě z roku 1906, který byl určený k demolici kvůli havarijnímu stavu, se poslední červencovýden za pomocí jeřábu kupily betonové panely i obří vaky se štěrkem. Všichni čekali, kdy povolí, nakonec se ale nedočkali. „Je vidět, že ho bratři Kleinové udělali velmi dobře. Přestože je značně zkorodovaný, tak nás jeho nosnost dokáže stále překvapit,“ uznal po pokusu Pavel Ryjáček z pražského ČVUT, které s Ředitelstvím silnic a dálnic experiment naplánovalo. Most před extrémním zatížením vědci vyztužili moderní technologií, právě její účinnosti si potřebovali ověřit.
Bez kvalitního základu od Kleinů by to ale nešlo. Na začátku jich bylo šest a pocházeli z poměrně chudých poměrů, na přelomu 18. a 19. století vyrůstali v Jeseníkách v Kociánově u Loučné nad Desnou. Podnikavého ducha podědili po otci Johannovi, který obchodoval s nejrůznějším zbožím, mimo jiné i se střelným prachem. Jeho potomci, kteří přišli na svět v rozmezí devatenácti let, ho mnohonásobně překonali. A to navzdory tomu, že valná část z nich měla možnost získat jen základní vzdělání na triviální venkovské škole. Z prostých chalupnických synků se nakonec stali bohatí velkopodnikatelé i šlechtici, kteří dodnes díky své píli patří mezi průkopníky železnice v někdejším mocnářství i v celé Evropě.
„Rakousko-uherská železniční síť měla v roce 1867 celkem 6 080,6 kilometru pro veřejný provoz. A z nich podle našeho propočtu postavili Kleinové téměř třetinu. Stavěli železnice v nejrůznějším terénu, byli proslulí jako specialisté na obtížné horské trati s četnými tunely a viadukty. Známí byli i tím, že práce odevzdávali v termínu a v dobré kvalitě,“ ohodnotili Zdeněk Gába a Dagmar Tempírová-Kotrlá v publikaci Bratři Kleinové, stavitelé silnic a železnic.
Jako první se do čela sourozeneckého byznysu postavil nejstarší z bratrů Josef Klein, brzy ale zemřel stejně jako další z bratří Engelbert. Dlouhověkost obecně k jejich rodu nepatřila. „Až na jednu výjimku všichni ostatní bratři zemřeli předčasně. Příčinou bylo vysoké životní tempo, stálé vypětí, cestování, nedostatek odpočinku,“ popsala Alena Turková, vedoucí Muzea silnic ve Vikýřovicích u Šumperka, kde je Kleinům věnovaná velká část expozice. Průměrná délka jejich života byla 48 let, což je i na 19. století málo.
Skutečné impérium tak vybudoval až třetí z bratrů Franz. Nejprve po základní škole odešel v roce 1813 či 1814 do jihomoravské Lednice na lichtenštejnské panství, aby se vyučil zahradníkem. „Záhy sem zavolal starší bratry, dělali spolu různé práce v parku, zvláště vodní stavby,“ uvedli Gába s Tempírovou-Kotrlou. Kleinové se osvědčili a brzy upravovali či rovnou budovali celé parky. Zanedlouho dostali státní zakázku na první stavbu silnice a brzy následovala řada dalších, mimo jiné i vybudování cesty přes Červenohorské sedlo do Jeseníku. „Významným mezníkem v jejich podnikání se stal počátek výstavby železnic v Rakousku v roce 1836. Kleinové byli jejich prvními průkopníky, získali evropský věhlas a nashromáždili velký majetek. Rozpočty na stavby železnic se pohybovaly většinou v milionech zlatých a tomu odpovídaly i zisky,“ připomněli Gába s Tempírovou-Kotrlou.
Od silnic a železnic bylo již blízko ke stavbám mostů. Kleinové se na ně do jisté míry specializovali a právě v Petrově nad Desnou měli jedno z výrobních center. Zdejší „nezničitelný“ most, který tu postavili a jenž měl při dokončení nosnost 160 tun, ovšem patřil spíše mezi drobnější zakázky. Naopak jednou z nejslavnějších byl 230 metrů dlouhý řetězový most přes Labe v Děčíně vybudovaný v letech 1853 až 1855. Obrovské železárny bratří Kleinů, které vybudovali ve Štěpánově na Olomoucku a v Sobotíně na Šumpersku, na něj dodaly přes 300 tun železných dílů. Například horní řetěz měřil 238 metrů. „Tento most byl pokládán za jeden z technických divů. Po jeho snesení v roce 1933 se součásti prodávaly jako suvenýry,“ líčí Gába s Tempírovou-Kotrlou.
Hlavou rodu se tak stal právě Franz Klein, fungoval v uvozovkách jako dispečer. Bratry, kteří mu pro temperamentní povahu přezdívali „Feuerkopf“ neboli ohnivá hlava, a právě kvůli ní se ho i trochu báli, vysílal na jednotlivé stavby v celé monarchii. Sám sídlil v Brně, v centru dodnes stojí jeho výstavní Kleinův palác zdobený litinovými arkýři ze sobotínských železáren.
Lidé, kteří se s Franzem setkali, se shodli, že bylo na první pohled jasné, že jde o výjimečnou osobnost. „Vyzařovala z něj energie, železná vůle a přirozená inteligence. Jeho temperament a určitý vrozený neklid jej pudil od jedné práce k druhé, ještě obtížnější a náročnější. Uměl jednat jak s lidmi ve společenské hierarchii nejvýše postavenými, tak s prostými lidmi, ze kterých ostatně sám pocházel,“ zapsali Gába s Tempírovou-Kotrlou. Ani Franz Klein se nakonec nedožil vysokého věku, umírá nečekaně v roce 1855 v 55 letech. Jak jinak, než v práci – při inspekci stavby trati z Bohumína do Osvětimi. Pro kleinovské impérium to byla obrovská ztráta. Řízení firmy se ujal jeho bratr Albert, jeho nejbližším spolupracovníkem se stal Franzův syn Franz II., jenž jako jediný z další generace již rozvětveného rodu pokračoval v podnikání. „Ostatní zvolili pohodlný, někdy až rozmařilý život, což byla také jedna z příčin úpadku kleinovského podnikání na přelomu 19. a 20. století,“ doplnila Turková.