Po zarostlém chodníčku

K 90. výročí skladatelovy smrti (12. srpna 1928 – 12. srpna 2018)

Setkáme-li se dnes se jménem Leoš Janáček, vybaví se nám především názvy jeho skladeb, možná se nám vynoří v mysli i některá jeho melodie či alespoň některá moravská lidová píseň nebo tanec, které upravil. Ale nejednomu z nás, kteří se cítíme být Moravany, ať už přímo národností, nebo zemskou příslušností, vynoří se v mysli myšlenka: Janáček, to je přece jeden z nás! Původem i zaměřením své umělecké tvorby Moravan. Jako my. Nikoliv moravský separatista, jak ho tvrdošíjně označoval Zdeněk Nejedlý a jak byl mnoha lidmi v Praze vnímán, ale Moravan s vřelou láskou k rodné zemi, ke své obci, k moravské národní kultuře.

Jeho život byl rozhodně nelehký. Otec učitel a varhaník v nevelké obci Hukvaldy, matka žena v domácnosti. Jak také jinak se čtrnácti dětmi, byť pět z nich v nejútlejším věku zemřelo. Zahrada s několika záhony, pár ovocných stromů, včelín, drůbež, to jistě nebyl žádný luxus,  Když se naskytla příležitost umístit jedno z dětí do vzdělávacího zařízení mimo domov, není divu, že toho rodina využila. Bylo na vybranou, arcibiskupská fundace v Kroměříži nebo Brno. Zvítězil augustiniánský klášter Králové na Starém Brně, zejména proto, že v té době se tam jedenáctiletý Leoš  mohl vzdělávat a vyrůstat pod patronací rodinného přítele Pavla Křížkovského. I když Janáček později tvrdil, že se mu chtělo vylétnout do světa, při jiné příležitosti se přiznal, že z venkovského prostředí, do něhož byl citově vklíněn, odcházel do cizího prostředí se smutkem v srdci.

A nebyl to jediný smutek, který ho měl v životě potkat, osudem mu bylo předurčeno vyrovnávat se s mnohem větším zármutkem.  Když se oženil, za manželku si vzal o jedenáct let mladší, tehdy ani ne šestnáctiletou Zdeňku Schulzovou, dceru ředitele učitelského ústavu v Brně. Zpočátku se zdálo, že je to šťastná volba, následující léta však ukázala, že odlišnost povah je příliš výrazná, aby z tohoto vztahu mohlo vzejít trvale šťastné manželství. Oba si však přáli mít děti, a Bůh jim dvě děti dopřál. Nejprve se narodila Olga, to bylo Janáčkovi osmadvacet, Zdeňce teprve sedmnáct. Janáček by tehdy raději syna, pokračovatele svého uměleckého zaměření. Dočkal se ho, ale musel si na něj šest let počat. Stejně jako Olga dostal i syn ruské jméno – Vladimír. K otcově převeliké radosti opravdu začal brzy projevovat výrazné hudební schopnosti. Jenže radost rodičů z oboustranně milovaného dítěte měla brzy skončit zármutkem. Chlapeček se dožil pouhého dva a půl roku. Veškerá rodičovská láska se nyní upřela k dceři. Ta se od dětství musela vyrovnávat s řadou nemocí, vyrůstala z ní však, jak píše Janáčkův životopisec Jaroslav Vogel, „sličná, štíhlá dívka s dlouhými rusými vlasy a modrýma očima, z nichž však zíralo cosi jako teskná předtucha, i když se smála“. Osudný se jí stal Petrohrad, kde onemocněla tyfem. Po recidivě a dalším velkém trápení zemřela u rodičů v Brně,  právě ve chvílích, kdy Janáček dokončoval Její pastorkyňu, moravskou národní operu, která stála na prahu jeho světové slávy.

Osudovým se Janáčkovi stal citový vztah k paní Kamile Stösslové, jeho dlouhodobé tvůrčí inspiraci, ženě neméně temperamentní než byl on sám. Mnohá setkání nejen s ní samotnou, ale i s ostatními členy její rodiny završil osud v Janáčkově  rodné obci, kdy si v lese na svahu milované Babí hůry při hledání zatoulaného jedenáctiletého syna paní Kamily přivodil zápal plic. Průběh nemoci byl poměrně rychlý, zemřel po šesti dnech v sanatoriu v Ostravě v deset hodin dopoledne v neděli 12. srpna 1928.

Jiří Kvapil, signatář Deklarace moravského národa