Pro Moravu opět svítá

Vypadá to tak. Projděme si v hrubých rysech linii dění „boje“ za práva Moravy od konce vlády „jedné“ strany. V období těsně po Listopadu byla Morava spolu se Slezskem plná naděje. Skupina ve státě, která reprezentovala Listopadové hnutí a dění, v podstatě hned slíbila svým zástupcům a podporovatelům na Moravě obnovení moravských práv.

Následoval, pro mnohé až překvapivý, politický vzestup Hnutí za samosprávnou demokracii Moravy a Slezska. Hnutí přímo navazovalo na činnost Společnosti pro Moravu a Slezsko, která v době obrodného procesu trvajícího zhruba od roku 1967 do 21. srpna roku 1968, prokázala nebývalou sílu vůle obyvatel ke svobodě. Ke svobodě, ke které pro obyvatele Moravy a Slezska zcela samozřejmě patřilo především obnovení práv Země Moravskoslezské, která byla po předchozím postupném umenšováním práv, hned na počátku ovládnutí Československa komunisty, formálně (oficiálně) zrušena zcela a nahrazena kraji. Činnost Společnosti pro Moravu a Slezsko však navazovala na starší hnutí a projevy vůle lidu na Moravě a v našem Slezsku a to ještě v závěru roku 1948 a počátkem roku 1949, které jasně ukázaly na obecný nesouhlas s jejím zrušením. Tyto „komunistické“ kraje však už nerespektovaly ani historickou hranici Moravy a Čech. Což zcela odpovídalo komunistické doktríně internacionalismu a s tím spojeným vymazáváním národního a etnického povědomí ve státech sovětské zóny. Dnes je bohužel tlak z EU i z globalizačního centra v USA téměř stejný. Je to navíc ve směru k Moravanům a Moravě v souladu i s prvorepublikovým „čecháčkováním“, z jehož tlaku se taktak podařilo vymanit Slovákům, ale nikoli už Moravanům. Moravané se však tehdy cítili být spíš Čechoslováky, než Čechy.

Polistopadové politické směřování Československa a jeho pokračovatele v našich zemích, České republiky, však vzalo jiný směr. Pro emancipaci a spravedlnost pro Moravu a naše Slezsko už nebylo místo. Poslední důležitý úspěch zaznamenaly naše snahy v prohlášeních jak Federálního shromáždění, tak České národní rady, která zrušení Moravskoslezské země odsoudily jako akt totalitní a vyjádřily víru v nápravu. Tento „jiný“směr však nevyplýval z vůle občanů ani v Čechách, či dokonce na Moravě a v našem Slezsku. Tady už sehrála roli touha po moci tehdejších tzv. politických elit, které se prodraly, v často chaotickém popřevratovém dění, k moci. Možná za tím stála už i vidina, v nastalých zmatečných poměrech, urvat pro sebe majetek při tzv. privatizaci národního hospodářství. Nekalé praktiky by nemuselo jít tak dobře provádět, ve velkém se i lépe ztratí a zatušují, než kdyby Zemi Moravskoslezské, či Moravě a našemu Slezsku zvlášť, byla vrácena samospráva a na zlodějny by pak bylo zblízka lépe vidět.

Dlouhodobě si stěžujeme, a právem, na umělou čechizaci Moravy, podporovanou některými šovinisticky zaměřenými českými „osobnostmi“ a především celostátními médii, uměle zcentralizovanými do Prahy. Právem v tom spatřujeme podporu etnocidy i nejvyššími místy. Jinak by nebyla možná. Vzpomeňme na výsměch některých pražských poslanců vůči poslancům z Hnutí za samosprávnou demokracii, ale tehdy i vůči poslancům z jiných stran, které naše snahy také podporovaly. Otevřeně se někteří našim snahám vysmívali zhruba těmito slovy: MORAVÁCI, KDYŽ NEJSTE NÁROD, NEMÁTE SE O CO OPŘÍT ! Tedy nemáte se o co opřít v mezinárodním právu. My vaše práva uznat nechceme, nemusíme a neuznáme !

V té, pro Moravu a naše Slezsko ve věci získání práv zjitřené době, mnoho lidí na Moravě i v našem Slezsku se začalo zaobírat naší historií. Protože se historie Moravy a Slezska v Československu neučila, až snad na krátké stati o Velkomoravské říši, věděli jsme málo a hledali odpovědi. Ale postupně, jak se rozšiřovaly naše obzory, mnozí z nás začali chápat, že problémem není jen neexistence zemské samosprávy. Naopak, že problém je prvotně národnostní. Umělé dlouhodobé potlačování etnicity Moravanů, byť třeba původně s dobrým úmyslem (záchrana slovanského charakteru našich zemí před poněmčením), vedlo ke ztrátě národnostních práv Moravanů, které poté už přímo ke ztrátě moravské samosprávy vedly. Byla prolomena národní hráz, která by něco takového neumožňovala. Nabízí se otázka, proč se Moravané nebránili už dříve. Jednak se bránili (19. století), jednak jim toho mnoho nechybělo. Moravský národ se mohl dál rozvíjet ve vlastní zemi. Byť se tvrdilo, že Moravané jsou vlastně Čechy. Tato nálepka jeho samostatnému rozvoji málo bránila.

V čem je tedy to „svítání“ ? Zřejmě proto, že jsme na čechizační tlaky už za ta léta alergičtí, málo si všímáme toho pozitivního, co se také v naší společnosti děje. Dnes mnoho lidí začalo chápat, že jsme v mnohém odlišní od Čechů z Čech, především mentalitou, která vychází i z toho, že jsme po více než tisíc let vytvářeli vlastní kulturu, odlišnou od té české. Obě se přece rozvíjely ve vlastních, byť sousedních zemích samostatně. A chápe to stále více lidí nejen na Moravě, případně i v našem Slezsku, ale také v Čechách.

A tak, i když stále slyšíme i ze sdělovacích prostředků, že jsme „v Čechách“ a je tím myšlena celá republika, zároveň také častěji slyšíme, že mnozí dnes mluví o Češích a Moravanech. I několik osobností nejen z Moravy, ale i z Čech se vyjádřilo, že ti Moravané (nebo Moraváci) jsou přece jen jiní ! To je to pozitivní – to je ten posun !

Ukazuje se, že ke spravedlivému postavení Moravy možná přece jen vede jen jedna cesta. Oficiální renesance moravského národa. Národa přirozeného, který ve skutečnosti nikdy existoval nepřestal a je tu stále.

I po oficiálním uznání moravského národa a následném vrácení práv Moravě, případně i našemu Slezsku, či Zemi Moravskoslezské, nebo obdobnému uspořádání státu včetně přináležejících komeptencí, žádné rozdělení státu na dva samostatné celky nehrozí. Proč? Protože lidé jak v Čechách, tak na Moravě a v našem Slezsku to nechtějí! V tom je naše situace odlišná od situace, která byla na Slovensku.

Naše země, tedy Čechy a Morava vždy spolupracovaly, ať bylo v minulosti sepětí užší, či volnější.

Opětovné zapojení Moravy jako svébytného celku jak ekonomického, tak i kulturního a politického by bylo výhodné pro všechny.

Vždyť uvážlivá moravská mentalita predikuje i uvážlivý politický vklad pro politické dění v našem státě. V minulosti to Morava mnohokrát prokázala, ať už svou uvážlivější politikou před Bílou horou, či například u Moravského vyrovnání, které ovlivnilo v dobrém nejen Evropu, ale i mnoho neevropských a často velmi vzdálených států. V tom může Morava korigovat český způsob politického uvažování, který byl často obrazem až neadekvátních, skoro revolučních vzedmutí bez patřičné sebereflexe a v tom se dokonce, na rozdíl od Moravy, někdy podobal slovenskému emotivnímu řešení politického dění.

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa