První český král se narodil v Olomouci
Historie Olomouce je mimořádně dlouhá a také plná významných událostí, mnohdy zásadních pro celou zemi. Stáří Olomouce, tedy kontinuální nepřetržité osídlení už od 6. století, z ní také dělá pravděpodobně nejstarší tuzemské město. Pokud jde o ty události, nejenže se v Olomouci během staletí setkalo množství králů, královen a císařů, nejenže zde bylo uzavřeno mnoho zásadních smluv a dohod včetně těch mezinárodních, ale v Olomouci se také narodily významné osobnosti. Jednou z nich je pravděpodobně i první český král Vratislav.
V 11. století po připojení Moravy k přemyslovskému českému státu hrála Olomouc jasný prim. Stalo se tak pravděpodobně roku 1029, kdy kníže Oldřich (s pomocí syna Břetislava) dobyl Moravu na Polácích. Centrum správy Moravy mělo nadále být právě v Olomouci. Hrad zde vybudoval (nebo nechal opevnit starší hradiště) slavný kníže Břetislav, kterého sem vládnoucí kníže Oldřich dosadil jako svého zastupujícího údělného knížete. Břetislav, tento akční hrdina českého středověku do Olomouce dorazil už po svém slavném kousku s únosem Jitky ze svinibordského kláštera. Od roku 1029 nebo 1030 žil v Olomouci až do roku 1034, kdy po smrti otce Oldřicha a abdikaci jeho bratra Jaromíra usedl Břetislav na český trůn v Praze.
Za těch pět let na olomouckém hradě se Břetislavovi a Jitce narodili potomci. Jen nevíme, kolik se jich narodilo ještě v Olomouci a kteří až později v Praze. Prokazatelně olomouckým rodákem je jejich prvorozený syn Spytihněv. Stalo se tak prý roku 1031. Podle historiků se ovšem ve stejném roce, tedy 1031, měl narodit i druhý syn Vratislav. Z hlediska přírody to vyloučeno není, a pokud to tedy přijmeme, je velmi pravděpodobné, že i Vratislav se narodil v Olomouci.
Celkem měl Břetislav pět synů, kromě Spytihněva a Vratislava ještě Konráda, Jaromíra a Otu. Bratři Spytihněv, Vratislav, Konrád Brněnský a Ota Olomoucký pak v různých obdobích usedli na trůny údělných moravských knížat v Olomouci a v případě Konráda v méně významném údělu brněnském. Na Jaromíra čekala role pražského biskupa (i když sám o to vůbec nestál a mnohem víc si přál vládnout coby kníže).
O tom, že synové budou vládnout moravským údělům, rozhodl Břetislav v roce 1054 prostřednictvím tzv. Seniorátu. Dle kronikáře Kosmy v něm bylo stanoveno toto: „...vždy nejstarší držel moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím.“
Pokud jde o prvorozeného Spytihněva, podle slov kronikáře Kosmy to byl „muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smolu, vousy dlouze splývající, tvář veselou…“ Zda měl Spytihněv tvář a stejně tak i mysl opravdu tak veselou, to už dnes nevíme, víme ale, že rozhodně neoplýval nějakou přehnanou bratrskou láskou.
Roku 1040 putoval Spytihněv z Olomouce do Německa, jakožto vznešený rukojmí císaře Jindřicha III. Ten si tak chtěl pojistit vliv na ambiciózního a velmi samostatného knížete Břetislava. Když mu bylo sedmnáct, svěřil mu otec olomoucké údělné knížectví. Po smrti svého otce Břetislava v lednu 1055 se stal českým knížetem a přestěhoval se do Prahy. A od té chvíle začaly jeho napjaté vztahy s mladšími bratry. Nelíbilo se mu, že jsou na Moravě jeho potenciálními konkurenty.
Ostatně, s laskavostí to nepřeháněl ani vůči vlastní matce Jitce – tu dal spolu s abatyší u svatého Jiří vyhnat ze země, nejspíš proto, že se zastávala Spytihněvových mladších bratrů.
Druhorozený Vratislav byl po smrti otce Břetislava novým vládcem olomouckého údělu. S manželkou, o jejíž totožnosti vědí historici pouze to, že pocházela z německých zemí, čekali dítě. Jenže brzy po uchopení moci v českém knížectví se starší bratr Spytihněv rozhodl své mladší bratry a soky z moravských údělů vyhnat; chtěl Moravu ovládat raději osobně sám, protože byl přesvědčen o tom, že sourozenci budou usilovat o jeho pražský stolec.
Vratislav při zprávě o blížícím se knížecím vojsku z Olomouce spěšně odjel na dvůr uherského krále Ondřeje I., ženu, která byla v pokročilém stupni těhotenství, ale musel zanechat v Olomouci. Zuřivý Spytihněv nechal tuto nešťastnou olomouckou kněžnu uvěznit, následkem čehož zemřela ona i její nenarozené dítě.
Vratislav v Uhrách asi příliš dlouho netruchlil, protože si nejspíš roku 1057 v Uhrách vzal za ženu dceru uherského krále Adlétu. Vzhledem k tomu, že tímto sňatkem získal mocného spojence, dal mu už starší bratr Spytihněv pokoj a Vratislav mohl od roku 1058 opět vládnout jako olomoucký kníže. To trvalo do roku 1061, kdy starší Spytihněv v Praze v mladém věku 30 let zemřel.
Vratislav tedy po pár letech opět změnil působiště. Tentokrát už z Olomouce neprchal na východ, ale odjížděl se vší parádou coby budoucí český kníže do Prahy. Tam jej čekaly slavné dekády, které se zapsaly zlatým písmem do českých dějin. Odsud ale zpětně pomohl i Olomouci, a to skrze obnovu biskupství.
Od roku 1061 tedy Vratislav jako už druhý olomoucký rodák vládl v Praze coby český kníže z rodu Přemyslovců. Vzhledem k tomu, že jeho druhá manželka, uherská princezna Adléta o rok později zemřela, oženil se Vratislav potřetí, tentokrát se Svatavou Polskou, sestrou polského knížete (později krále) Boleslava II. Smělého.
V zahraniční politice se choval jinak než jeho starší bratr Spytihněv a otec Břetislav. Choval se jako dobrý a současně velmi ceněný spojenec německého a římského krále Jindřicha IV. a jako suverénní silný panovník hrál významnou roli ve střední a východní Evropě té doby. Jindřichovi pomáhal v jeho bojích s protikrálem Rudolfem Švábským, s Poláky, Babenberky a dalšími soky.
Právě za opakovanou podporu krále Jindřicha IV. se dočkal v roce 1085 slavného povýšení. V Mohuči se tehdy odehrával říšský sněm, při kterém byli Vratislav a jeho žena Svatava ozdobeni nejvyšší možnou poctou, královským titulem. Sama korunovace ale proběhla až v Praze. „Mezitím Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho,“ popisoval tu slávu kronikář Kosmas. Dodejme jen, že královský titul byl Vratislavovi a Svatavě udělen pouze osobně, nikoliv tedy jako dědičný pro celou jejich dynastii.
Vraťme se ale ještě o čtvrt století zpět. V dějinách Olomouce sehrál Vratislav ještě jednou významnou roli. Už v dobách, kdy vládl v Praze, dokázal zvýšit lesk svého rodiště. Kvůli ostrým sporům s další svým bratrem, mladším Jaromírem, který byl pražským biskupem, rozhodl Vratislav o obnovení moravského biskupství. Tím Moravu vymanil z církevní správy Prahy.
Proč obnovení, a ne založení? Moravské biskupství vzniklo už za časů arcibiskupa Metoděje v 9. Století, za Velké Moravy. Ještě po páru této říše, ve zmateném a divokém 10. století, se v písemných pramenech moravští biskupové několikrát objevili. Později už ale nejspíš nebývalo biskupství obsazeno žádným biskupem a existovalo jen formálně a titulárně. Vzhledem k tomu, že oficiálně toto biskupství nejspíš nikdy nezaniklo, mohl proto kníže celkem snadno, bez jednání s papežem a císařem, prohlásit biskupství na Moravě za obnovené. Za jeho sídlo určil Olomouc a za prvního biskupa ustanovil břevnovského mnicha Jana. Tím začala nová významná éra Olomouce jako duchovní metropole Moravy. Nic na tom nezmenšuje fakt, že Vratislav k tomuto kroku sáhl hlavně proto, aby omezil rozsah církevní moci svého vzpurného bratra, biskupa Jaromíra.
Když v lednu 1092 král Vratislav I. umíral, měl za sebou opravdu bohatý život a úspěšné panovnické dílo. Je dobré vědět, že jej zahájil v Olomouci a že v Olomouci také zanechal v podobě biskupství obrovsky cenné dědictví.
Pokud by si ale čtenář chtěl představovat, jak se chrabrý hrdina Břetislav, tvrdý kníže Spytihněv, anebo král Vratislav procházejí třeba po Horním náměstí v Olomouci, mýlil by se. Olomouc tehdy byla totožná s Předhradím, tedy tím, čemu se později říkalo Staré město. Královské město s oběma hlavními náměstími a radnicí vzniklo až ve 13. století spojení různých starobylých osad a příchodem kolonistů v čele s královským lokátorem. Pokud by se knížata a králové v 11. a 12. století procházeli po Olomouci, bylo by to spíše v oblasti mezi katedrálou svatého Václava a přemyslovským hradem, ulicemi Wurmova a Křížkovského s nejstarším biskupským kostelem svatého Petra a dnešním náměstím Republiky. To totiž bylo ono Staré město Olomouc…
Pokud Vás tyto výlety do olomoucké historie baví, zvažte prosím symbolickou podporu naší práce, které věnujeme spoustu volného času. Váš příspěvek využijeme například na propagaci příspěvků na facebooku. Číslo účtu je 154344877/0600. Děkujeme.