Rakousko-Uhersko žalář národů?

MORAVA MĚLA V RAKOUSKU-UHERSKU NEZADATELNÁ PRÁVA JAKO ZEMĚ-STÁT V SOUSTÁTÍ RAKOUSKA-UHERSKA

Na rozdíl od Československa, kde mocenské české centrum v Praze tato práva odpočátku umenšovalo, až už dnes Morava ŽÁDNÁ PRÁVA NEMÁ A OFICIÁLNĚ VŮBEC NEEXISTUJE (!) – Až NA ZMÍNKU V PREAMBULI ÚSTAVY!

Rakousko-Uhersko, ten „žalář národů“ (jak R-U často nazývali tendenční novináři a historikové v době po vzniku Československa a někteří čeští nacionalisté i předtím), zavedlo rovné všeobecné, rovné a přímé hlasovací právo dřív než Velká Británie a USA. Nemělo žádný oficiální jazyk a tolerovalo či dokonce podporovalo rozvoj jednotlivých jazyků, na rozdíl od Francie, která cíleně eliminovala používání okcitánštiny a bretonštiny, kdy děti byly mláceny, pokud tak mluvily ve škole. Dá se říci, že v tom – že jako vůbec první stát v dějinách Rakousko-Uhersko začalo chránit práva svých občanů bez ohledu na jejich jazyk, rasu, náboženství a etnikum – bylo výjimečné. Ale i tato obdivuhodná, na svoji dobu velmi pokroková vnitřní politika, měla svůj rub.
Stala se jedním z důvodů sílícího nepřátelství ruských politických elit vůči Rakousku na přelomu 19. a 20. století. Ano, vedle balkánské otázky k nepřátelství vedla i skutečnost, že Rakousko umožnilo emancipaci Polákům, Ukrajincům a Židům na svém území, což mohlo vyvolat (a do jisté míry i vyvolalo) volání po emancipaci těch samých skupin v ruské říši.

O tom, že Rakousku-Uhersku nebylo z hlediska historie u nás měřeno rovným metrem vypovídá i fakt, že například na stavbu národního divadla v Praze přispělo Rakousko-Uhersko obrovskou sumou, bez které by divadlo nikdy nemohlo být postaveno. O tom se u nás po vzniku Československa téměř nemluvilo a nepsalo a i děti ve školách se učili jen o sbírce na národní divadlo, která proběhla především v Čechách. Ta byla významná pro hrdost českého národa. Ve výdajích na stavbu divadla však hrála méně významnou roli.

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa