Slovácký rok slaví sto let
Slovácký rok v Kyjově je nejstarší slavností lidové kultury na Moravě. Vedle mezinárodního festivalu ve Strážnici a vlčnovské jízdy králů představuje přední společenskou událost zaměřenou na moravský folklor. Přestože se dnes soustředí pouze na kyjovské Dolňácko a Hanácké Slovácko, láká pokaždé k návštěvě tisíce lidí. Nejde přitom jen o zábavu, ale o hlubší hodnoty, zamýšlí se etnolog a historik František Synek v textu ke stoletému výročí slavnosti.
Zakladateli tradice Kyjovských roků byli místní Sokoli, kteří měli vlivem Mladočechů ve svém širším spolkovém programu českou nacionální emancipaci, mezi jiným též péči o lidové tradice, zpěv a tanec. Své členy vedli k tělesné zdatnosti a také k lásce k rodné zemi, k úctě k duchovnímu dědictví a k aktivnímu organizování sportovních a kulturních akcí. Tento program našel v sokolských jednotách živnou půdu. Na jejich slavnostech, první z nich se uskutečnily v roce 1882, se tančily „besedy“, hrály sokolské pochody, cvičení začínala zpěvem lidových písní.
Tělocvičný spolek Sokol ovlivnilo výrazně národní vzedmutí po roce 1848, vycházející z takzvaného národního obrození. V tomto duchu se s podporou Sokolů uskutečnily po roce 1890 regionální národopisné výstavy v mnoha oblastech (Haná, Valašsko, Slovácko – dobově moravské Slovensko, Horácko, rakouské Slezsko i jinde) a v Praze roku 1895 Národopisná výstava českoslovanská. Dalším přímým podnětem byl Moravský rok připravený pro Slet sokolstva v Brně v létě roku 1914 (29. června). Vzhledem k místní nepřízni počasí a tragickým událostem v Sarajevu, se ovšem Moravský rok neuskutečnil, a to ani v náhradním termínu 12. července 1914.
V tomto dobovém souznění bylo uspořádání slavnosti v Kyjově přirozeným vyústěním dění předcházející řady desetiletí obrody národa, myšlenek pěstování tělesné a národní kultury a vzniku Československa. Uspořádat národopisný den u příležitosti 50. výročí svého vzniku se ujali Sokoli kyjovští, kteří v rámci svého župního sletu naplánovali slavnost s živými zvyky, hudbou a tanci.
V mé knize „Obraz národopisné slavnosti Slovácký rok v Kyjově 1921 – 1999“ významný osvětový a kulturní činitel města Kyjova – Josef Sedlář – na první slavnost vzpomínal: „Sokolské slavnosti v Kyjově se uskutečnily 6., 7., 13. až 16. srpna 1921. Byly motivovány oslavou vzniku samostatného Československa. V jejich závěru a jako nedílná součást konal se 15. srpna národopisný den. Bylo to v pondělí. Dopoledne byla na pořadu jízda králů z Vlčnova. Před hlavními vystoupeními prošel Kyjovem velkolepý průvod účinkujících. Vlastní odpolední program byl zahájen fašaňkem z Velké nad Veličkou a zahájením hodů z Lanžhota. V dalších programových výstupech účinkovaly již skupiny z Kyjovska, a to především z jeho severní části. Kelčany a Vlkoš předvedly šlahačku, Ježov a Žádovice dožatou, Bohuslavice stínání berana, Kostelec a Moravany hodový věnec a chasa z Něčic a Boršova mlácení káčera. Jižní Kyjovsko bylo zastoupeno společným vystoupením milotických a šardických se svatbou a kácením máje v podání chasy ze Svatobořic. Národopisné pořady doplnily výstavy výšivek, gobelínů, keramiky, svérázných slováckých předmětů dřevěných a porcelánových.“ Jednotlivé zvyky a obřady se předváděly na ploše sokolského cvičiště v celém svém rozsahu, minimálně upravené. Účinkovaly neorganizované skupiny mládeže a dospělých z jednotlivých obcí.Národopisná slavnost měla v roce 1921 v Kyjově a okolí města mimořádný ohlas a byla opakována v letech 1922, 1927 a 1931. Připravována byla také pro roky 1939 a 1948, ale z důvodů politické situace se neuskutečnila. V prvním období se vedle Sokola pořadatelem stalo také Sdružení přátel lidového umění a rázu Slováků. Pověst a sláva prvních dvou ročníků slavnosti byla tak vynikající, že obdoby slavností se konaly na Hané (Přerov 1923) nebo na Valašsku (Rožnov 1925).
Třetího ročníku Slováckého roku v Kyjově (1927) se zúčastnili tehdejší přední moravští umělci Leoš Janáček, Franta Úprka, Antoš Frolka a další četní významní hosté z Prahy, Brna i ciziny. V roce 1931 se ústřední myšlenkou stal cíl obnovy příhraničních schůzek a slavností „československé jednoty“. V programové a ideové přípravě se uplatnily myšlenky „čechoslovakismu“, které byly vyjádřeny účastí slovenských skupin. Slavnosti v Kyjově se zúčastnilo kromě hudby Samko Dudíka dalších 223 účinkujících z 21 západoslovenských obcí a měst. Příkladu slováckého Kyjova v prosazování jednoty Čechů a Slováků měla následovat další města na obou stranách moravsko-slovenské hranice.
V prvním období národopisné slavnosti v Kyjově podporovaly také lidový umělecký průmysl. Pozvánka z roku 1931 uvádí: „Úkolem Slováckých roků jest působiti k tomu, aby se tato krása – stará lidová kultura – uchovala co nejdéle proti vznikající šablonovitosti modernosti, neboť lidová kultura byla v minulosti zdrojem národní síly… “ V Kyjově byly prodávány výrobky ze Slovenska i Moravy, zvláště originální keramika z Modré, Stupavy, Ratíškovic, Tupes, Napajedel i odjinud a dále jemné ruční výšivky.
Programový dosah prvních čtyř ročníků slavností se na Kyjovsku projevil rozvíjením staré lidové kultury a folkloru novou formou spolkových tradic slováckých krúžků. Ty vznikaly po vzoru krúžku pražského (založen 1892) a brněnského (1904) na vesnicích v jižní části Kyjovska. Šily a vyšívaly se kroje, mládež se scházela k poslechu i zpěvu starých lidových písní, k tanci téměř zapomenutých slováckých tanců, obnovovala se starší úprava venkovních malování domovních stěn, nově byly k úpravě průčelí domů využity prvky slováckého ornamentu, vznikaly nové tradice cimbálových kapel i dechových hudeb, v řadě škol se začalo vyučovat vyšívání a malování.
V poválečné době byly od roku 1946 pravidelně pořádány celostátní národopisné slavnosti ve Strážnici, a tak se v Kyjově v pořadí pátý Slovácký rok uskutečnil velmi úspěšně až v roce 1956. Slavnost byla vzkříšena a pořadatelé – pracovníci kyjovského Domu osvěty (později Domu kultury ROH) – ji opakovali o rok později (1957). Další slavnost se uskutečnila v roce 1961, v pořadí osmý Slovácký rok až v roce 1971. V mezidobí byla z politického hlediska připravena velká dožínková slavnost (1965). Od roku 1971 byly „kyjovské roky“ pořádány v pravidelných čtyřletých intervalech v letech: 1975, 1979, 1983, 1987, 1991, 1995, 1999, 2003, 2007, 2011, 2015 a 2019.
V první polovině tohoto období, po politickém uspořádání země v roce 1948, měla slavnost významnou státní podporu a stala se součástí kulturních akcí s oslavnou vazbou na budování socialismu. Nositeli programové skladby se stali zástupci organizovaných folklorních souborů, skupin a hudeb z regionu.
Po roce 1989 pořadatelé – Město Kyjov a Městský dům kultury Kyjov – uvítali uvolnění programové skladby z područí politických vazeb a v prvním období (1991–2007) se zaměřili na návrat k hlubšímu vnímání regionální lidové kultury. Programová skladba se ustálila na čtyřdenním modelu. Kromě osvědčených pořadů (stavění a kácení máje, jarmark, průvod účinkujících, klenotnice, jízda králů) se nově její součástí staly výstavy, portréty osobností regionu, menší pódiová vystoupení v ulicích a v prostředí parku, koncerty kapel i pořady duchovní hudby. Neuspěla myšlenka povýšit akci na slavnost celého Slovácka, ale v hlavních programech byla vítána odbornost, přinášející umělecké hodnoty i kvalifikované poznání. Chyběla výraznější podpora moravanství (dnes už se mezi účastníky objevují moravské vlajky a další symboly moravanství), silnější akcent rodového původu i specifických rysů kultury.
V kontextu kulturního rozvolnění se v posledním období v programové náplni více uplatnil zábavný prvek, ustoupila odbornost, zvýšila se umělecká úroveň vystoupení. Akce nabyla charakteru komerčního využití a propagace města Kyjova a podílí se na ní všechny obce a města kyjovského Dolňácka a Hanáckého Slovácka – Ždánska.
Z historického hlediska je 100. výročí uspořádání národopisné slavnosti Slovácký rok v Kyjově v roce 1921 připomínkou nejstarší národopisné slavnosti v celé republice a je významným kulturním jevem folklorního hnutí, daleko přesahující hranice kyjovského regionu. Pro jeho obyvatele znamená uvědomění si své podstaty a kultury. Pyšně se k nim hlásí, jsou na ně hrdí a dovedou svůj vztah k rodnému místu veřejně vyjádřit krojem, písní, tancem i hudbou.
Obdiv a uznání nositelům tradic vyjádřil i starosta města František Lukl: „Moc mě těší, že tolik lidí v našem regionu je hrdých na své kořeny, na tradice, ze kterých vzešla naše kultura, naše společenství. Vždyť Slovácký rok už 100 let přivádí do Kyjova desítky tisíc příznivců folkloru. Je to krásné kulaté výročí, které si zaslouží pořádnou oslavu. Stejně jako 150 let od založení kyjovského Sokola, tedy organizace, která u zrodu Slováckého roku stála. O to víc mě mrzí, že si tato významná jubilea nebudeme moci, kvůli koronavirovým opatřením, letos náležitě užít.“
Slavnost měla svůj vývoj i dopad na kulturní dění a udržování lidových tradic v regionu kolem Kyjova. Vladimír Úlehla ve své jedinečné knize Živá píseň přirovnává život lidové písně k životu polního kvítí. Stejně jako biolog a zakladatel strážnických slavností, i já vnímám lidovou píseň a kulturu jako živoucí organismus, který si v různých prostředích žije svým osobitým způsobem.
I ve velmi proměnlivém období 20. století se dařilo projevům staré lidové kultury přežít a rozvíjet se. Písně, hudba, zvyky i kroje ožívaly vedle návsí a ulic také na festivalových pódiích. Skvosty původní lidové kultury byly uchovávány a prezentovány moderní záznamovou technikou. Odkaz našich předků se stal významnou složkou muzeí. Vracíme se k němu jednou za čas, ale vytrvale a s radostí. Je naší pokladnicí hodnot. Je trvalým darem předků, našich dědů a otců, který rádi neseme svým životem a předáváme dětem a vnukům.
Tuto podstatu života lidové tradice, kultury a folkloru vyjádřil básník Miloslav Bureš slovy: „Z těch dědů a bab – co přede mnou – vodám cestu písní otvírali, co zde studny roubili a pevné plátno tkali, z těch jsem a vracím se k nim znova. Co na tom, že jejich dny jsou nenávratně pryč, z ruky do ruky si stále podáváme těžký klíč – klíč od domova…“. Je nanejvýš přirozené, že stoletá a stoletím prověřená národopisná slavnost Slovácký rok v Kyjově byla a je trvalou studánkou hodnot.