Staré pověsti české, nebo moravské?

Odehrály se staré pověsti české na Moravě?

Když Alois Jirásek psal svoje Staré pověsti české, mnohé z nich si obrazně řečeno „vypůjčil“ od nejstaršího českého kronikáře Kosmy a ten je zase, jak přiznává, „poznal z báječného podání starců“.

Historik a archeolog Rudolf Turek je však ve shodě s většinou historické obce toho názoru, že Kosmas ve své Kronice české „prvních třináct kapitol vyplnil vymyšlenými příběhy, z nichž až příliš nápadně proráží inspirace antickou literaturou“. Přesto se někteří dějepisci pokoušeli dát zejména postavám Libuše a Přemysla reálný podklad.

Už František Palacký vyslovil odvážnou domněnku, že Přemysl by mohl být totožný se sjednotitelem slovanských kmenů v boji proti Avarům franským kupcem Sámem.

Podle části badatelů vládce Sámo nebyl Frank, jak tvrdí Fredegarova kronika, ale Slovan. Archeologové Michal Lutovský a Naďa Profantová poznamenávají: „V této souvislosti není …bez jisté zajímavosti novější, dosti odvážné vysvětlení, předpokládající, že Sámo není jméno, ale první u Slovanů podchycený panovnický titul (sám ve smyslu pán, hospodář, případně i samovládce), přijatý jeho nositelem až v době vlády.“ Ostatně Sámův slovanský původ by snáze vysvětlil okolnost, že byl slovanským prostředím zcela bez problémů přijat a zvolen za vládce.

Jádrem Sámovy říše však nebyly Čechy, ale, jak dokládají archeologové, jižní Morava. Právě v souvislosti s výskytem četných archeologických nálezů z doby prvních Slovanů na Moravě a naopak jejich absencí na území Čech se historik Josef Válka podivuje: „Jak je vůbec možné, že Čechové mají tak bohatou mytologii, když to byl toliko jeden z mnoha kmenů na nynějším českém území? A naopak, jak je možné, že žádnou mytologii nemá Velké Morava, státní útvar nepoměrně mocnější a o dvě století starší?“

Děvín hledejme na Pálavě

Podívejme se například na pověst o dívčí válce. Kosmas výslovně uvádí, že ženy „si vystavěly na jedné skále, nedaleko hradu dříve řečeného (Prahy), polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín. Když to viděli jinochové, velikou žárlivostí se na ně rozhorlivše… o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chrasten.“

Historikové hledali dotyčný Děvín na dohled od Vyšehradu přes Vltavu na smíchovské straně. Tady, na protáhlém kopci, skutečně stával hrad založený však až ve 14. století jistým Štěpánem z Tetína. Publicista a spisovatel Jiří Brabenec v souvislosti s ním prozrazuje: „Dlouhého trvání však hrad neměl. Poškozen v husitských válkách, na rozkaz krále Zikmunda, který se obával, že by mohl sloužit vzbouřencům, byl roku 1437 zbořen.“ Archeologové tady nenašli žádné pozůstatky po prvních Slovanech. Také Vyšehrad, údajný bájný Chrasten, nepamatuje pohanské doby. Buduje ho zřejmě až kníže Boleslav II. někdy po roce 960. Navzdory legendám se tady žádné starší slovanské památky nenašly.

Třebaže ctitelé starých pověstí v Praze s Děvínem neuspěli, hledali ho dál, a to až na soutoku Moravy a Dunaje nedaleko Bratislavy, kde vskutku stojí známá zřícenina tohoto jména, někdejší velkomoravské sídlo, pozdější uherský strážní hrad. Místo bylo nepřetržitě osídleno od mladší doby kamenné. Potíž je však v tom, že v blízkosti není žádný hrad, který by se dal ztotožnit s Vyšehradem Chrastenem.

Moravský záhadolog a historik PhDr. Jaroslav Zástěra však připomněl ještě jeden Děvín, a to nejvyšší vrchol jihomoravské Pálavy. Nedaleko odtud je zřícenina hradu Děvičky či také Dívčí hrady, a to je jistě zajímavé zjištění. A co Chrasten Vyšehrad, nenašli bychom někde poblíž? Doktor Jaroslav Zástěra, proslulý odvážnými hypotézami o původu znojemské rotundy sv. Kateřiny, znal na tuto otázku odpověď: „Nedaleký Sirotčí hrádek se kdysi jmenoval Rassenburg, Rachenburg nebo také Rachenstein či Rasenštejn. Tedy hrad v chrastí.“

Vskutku, tento spíše hrádek zbudovaný na dvou skalních vápencových útvarech Tabulové hory nad obcí Klentnice je vskutku „na doslech polnice“ od hradu Děvičky. Jeho počátky sice kladou historikové do roku 1240, ale Zástěra upozornil, že je tu dvojí zdivo. To původní bylo stavěno na sucho bez malty, což by mohlo posunout stáří hradu až do 9. či dokonce až do 7. století.

Byla kněžna Libuše Moravanka?

Náhoda? Podle Zástěry nikoliv. Odvážně spojil Pálavu s pověstmi o kněžně Libuši, Přemyslovi a dívčí válce. Kde se však s nimi mohl Kosmas seznámit? „Jako kanovník a později děkan pražské kapituly často zajížděl na Moravu do Sekyřkostela, Podivína a Slavnice, odkud odvážel výnosy z majetku, které zde měla kapitula v držení,“ připomíná Zástěra. A právě tady na Moravě prý zaznamenával všechny legendy, jak je „poznal z báječného podání starců“, tradované ještě z doby Velké Moravy a snad i Sámovy říše. Že by tedy Kosmas ukradl Moravanům jejich nejstarší pověsti a přenesl je do Čech? Jaké pro toto tvrzení máme důvody?

Pod zříceninou hradu Děvičky se tyčí tři vysoké kameny, opředené pověstmi o třech vědmách nebo o třech pannách či o třech sudičkách, které zdejší obyvatelé dlouho uctívali. Katolická církev proto nechala v kostele sv. Michala v Dolních Věstonicích umístit trojsousoší sv. Luitigrady, ztělesňující „víru, naději a lásku“, aby věřícím zastínila pohanskými pověrami obestřenou skupinu skal pod hradem Děvičky. Kosmas prý jistě musel tyto tři kameny dobře znát a nepochybně ho inspirovali k postavám dcer knížete Kroka Kazi, Tetky a Libuše.

Libuše, snad původně Perunova kněžka hadačka, se svými sestrami sídlila na Děvíně, vlastně Děvičkách. Kosmas ji srovnává s věštkyní Sibylou a podle Zástěry vytvořil její jméno přesmyčkou Sibula Libusa.

Stejně důvtipně jako Libuši dešifroval doktor Zástěra i postavu Přemysla Oráče, kterého v souladu s Palackého hypotézou ztotožňuje s knížetem Sámem. Cituje v této souvislosti z Kosmovy kroniky následující větu, charakterizující postavu Přemysla: „Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, spoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou.“ A doktor Zástěra v posledních slovech spatřuje významný kryptogram odhalující totožnost knížete Sáma, prvního vládce západních Slovanů. Není prý jim nikdo jiný než Libušin manžel, bájný Přemysl.

Perné dal jméno bůh Perun?

Kníže Sámo byl sice pokřtěn, ale dokud žila Libuše, Perunova velekněžka, toleroval původní slovanské kulty. Jakmile však zemřela, ženské pohanské středisko na Děvíně zrušil a ženy podřídil svým velmožům. Ty se však vzbouří, protože přijetím křesťanství přicházejí jako kněžky o své výjimečné postavení. Sámo Přemysl však jejich povstání tvrdě potlačil. Uvědomil si, že jedině přijetím křesťanství se vyhne konfliktu s franskou říší a nestihne ho osud Polabských Slovanů, kteří byli jako pohané téměř zlikvidováni nebo pohlceni germánským živlem. Podle doktora Zástěry bylo právě Sámovo období oním nejstarším moravským křesťanstvím v čase ještě před příchodem byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje. O této vzdálené době se přece zmiňuje Kristián ve své legendě: „Morava, země slovanská, přijala, jak se podle ústního podání věří a uznává, víru Kristovu za dávných časů, za časů, jak se vypráví, slovutného učitele Augustina…“

Kosmas prý za svých návštěv na Moravě vyslechl příběh o potlačené vzpouře pohanských kněžek. Ve své kronice ho však přesunul do Čech a „vylepšil“ pikantními historkami, protože Čechy přijímají křesťanství až za knížete Bořivoje koncem 9. století, a dívčí válka proto ještě nemohla skončit vynuceným křtem.

Příběh ženského pohanského střediska na Děvíně zaznamenal i ředitel obecné školy v Zaječí Václav Richter ve své knize Pálavské pověsti. Vylíčil tu příběh nazvaný Svatopluk a Mája, vyprávějící o moravském králi Svatoplukovi, který prý přesvědčil kněžnu Máju, aby se svými družkami upustila od přinášení obětí pohanským bohům. Na místě jejich svatyně pak nechala zbudovat křesťanský kostelík, který vysvětil sám moravský arcibiskup Metoděj. Stačí dosadit za Svatopluka knížete Sáma, za Máju Libuši a hle, celá pověst nabývá nám dobře známé tradiční podoby.

Doktor Jaroslav Zástěra velmi nápaditě zacházel také s místními názvy, když ve jménu vesnice Perná pod Tabulovou horou objevil jméno staroslovanského boha Peruna a Horní a Dolní Věstonice mu připomněly Libušiny kněžky věštkyně. Naopak z názvu sousední Klentnice vydedukoval jméno sv. Klimenta. Tělesné ostatky tohoto světce totiž objevili Konstantin a Metoděj při své předcházející misii k Chazarům na Krymu a přinesli je s sebou na Moravu. Není náhodou, že právě sv. Klimentovi byl zasvěcen první český křesťanský kostel na Levém Hradci. Zástěra v souvislosti s Klentnicí připomíná, že se původně psala Klementice a snad byla postavena u někdejšího kostela a kláštera sv. Klimenta zbudovaného na místě zničené pohanské svatyně. Před časem zde vskutku byly objeveny zbytky valu z doby Velkomoravské říše a také keramické střepy z této doby.

Nakolik jsou však tyto hypotézy oprávněné? Mají nějakou oporu ve starých písemných pramenech? Fuldské anály, významná rukopisná památka z 9. století připomínají, že východofranský král Ludvík Němec vytáhl v roce 864 na Moravu a oblehl velkomoravského vládce Rostislava na hradě zvaném Dowina. Tento hrad je většinou historiků je ztotožňován s Děvínem na soutoku Moravy a Dunaje.

Ale už v 19. století známý moravský dějepisec a kněz Beda Dudík prokázal, že se ve skutečnosti musí jednat o Děvín na Pálavě. Vždyť Ludvík Němec, když táhl na Dowinu, vylodil se ještě před Vídní a postupoval se svým vojskem na sever. Kdyby se jednalo o Děvín u Bratislavy, mohl by totiž klidně plout dál. Také moravský archeolog profesor Josef Poulík se ztotožnil s názorem, že Dowinu je třeba hledat na Pálavě. Sám tady, u Dolních Věstonic, objevil slovanské pohřebiště se dvěma tisíci hrobů.

Jiné je to však se ztotožňováním Děviček s bájným Děvínem nebo Sirotčího hrádku s Vyšehradem. Archeolog Zdeněk Klanica k tomu podotýká: „Sirotčí hrádek i Děvičky znám velmi dobře a o žádném zdivu ze 7. století nevím. Podobné je to s objevenými slovanskými hroby u Dolních Věstonic, pocházejí totiž jen z 9. až 11. století. Ovšem u Dolních Dunajovic jsme objevili dvacet hrobů pocházejících až z 8. století, nikoli však ze 7. století, jak by to odpovídalo době Sámově.“

Zpracoval novinář a spisovatel Jan Bauer
Zdroj: http://ustecky.denik.cz/z-regionu/odehraly-se-stare-povesti-ceske-na-morave-20130204.html