Sto let se ve Zlíně promítají filmy
V roce 1921, přesněji v neděli 27. února, se začala psát bohatá historie biografů a promítání snímků ve Zlíně. Na dnešní náměstí Práce tehdy zamířily tři stovky lidí, které čekala dosud nevídaná zábava. Místní sokolové otevřeli historicky první stálé kino a v dřevěném domku pustili „živé obrázky“.
Snaha mít ve městě vlastní biograf, která měla počátky už během první světové války, tak došla ke svému cíli.
Jaký film první diváci zhlédli, se z dochovaných dokumentů nepodařilo zjistit. Jisté však je, že první rok se v Sokolské búdě uskutečnilo 152 představení a mezi více než stovkou filmů, z nichž některé se promítaly opakovaně, nechyběly snímky jako Ukřižovaná, Robinson Crusoe nebo Muž beze jména.
Nové informace zjistili historik Zdeněk Pokluda a filmař a sběratel Jiří Madzia, kteří vydali knihu Baťovi filmaři. V 64 kapitolách v ní nabízejí ucelený pohled na filmovou tvorbu firmy Baťa a přinášejí seznam natočených filmů, desítky fotografií, neznámá fakta a zajímavosti. Poslední kapitola se věnuje právě historii zlínských kin.
„Sokolská búda stála asi sto metrů pod dnešním Velkým kinem. Byl to dřevěný objekt, který postavil Tomáš Baťa a sloužil sokolům jako tělocvična, ale kromě toho se tam hrála i divadla a filmy,“ vysvětlil Pokluda.
„Vrtalo mi hlavou, kdy se uskutečnilo první filmové představení, a napadlo mě, že sice promítací zařízení i budovu vlastnila firma Baťa, ale koncesi na promítání měli sokolové. V jejich kronice v muzeu jsem pak to klíčové datum našel,“ dodal.
Do kina patrně chodil i Tomáš Baťa, který měl filmy rád a tehdy už se také tímto oborem zabýval z hlediska podnikání. Už v roce 1918 koupil podíl v brněnské filmové výrobně a půjčovně Loyd film a v letech 1924–1925 se pustil do natáčení prvních filmových dokumentů a reportáží ze své zlínské firmy.
Tuzemští diváci znali film už na počátku 20. století díky kočovníkům, kteří putovali po celé zemi. Kamenná kina přibývala až později. První si v Praze otevřel Viktor Ponrepo v roce 1907. Větší rozvoj promítání přerušila první světová válka, ale i během ní byli ve Zlíně zájemci, kteří si chtěli zřejmě na Záložně na náměstí Míru otevřít vlastní kino.
Zástupci města, kteří udělovali licenci, ovšem po válce dali přednost sokolům. „Byli považováni za nositele tradic, jistoty, výdělku či obecně prospěšných aktivit. Z provozu kin podporovali další aktivity,“ zdůvodnil Madzia.
Kapacita dřevěného objektu byla 300 míst, ale pro velký zájem se v dalším roce rozšířila na 450. Hrály se zde filmy různých žánrů, tehdy samozřejmě ještě němé. Búda ale nevydržela dlouho. V listopadu 1922 shořela do základů.
Zlín už se ale biografu nevzdal a sokolové během krátké doby, snad pouhých dvou týdnů, otevřeli kino znovu. A to ve své nově postavené prostorné sokolovně na Cigánově, která sloužila pro cvičení, divadla i další akce.
Podle knihy Baťovi filmaři mohli zájemci přijít na promítání dvakrát týdně, během roku 1924 viděli 222 filmů a o dva roky později už bylo kino otevřené každý den.
Město se v té době rychle rozrůstalo, zaměstnanců firmy Baťa, a tudíž i obyvatel Zlína bylo čím dál víc a potřeba kulturního vyžití se stále zvyšovala. Firma proto začala přemýšlet nad stavbou samostatného kina. A prozatím, od roku 1924, promítala ve své jídelně v továrním areálu. Vešlo se do ní 300 diváků, pro zaměstnance bylo kino zdarma a v některé dny bylo spojené s přednáškou nebo besídkou.
| Na 109 stranách a v 64 chronologicky řazených kapitolách přibližuje historii zlínského filmu, nechybí ani dosud nejúplnější seznam snímků nebo početné fotografie a ilustrační materiály. |
Baťa tak své zaměstnance nenásilnou formou vzdělával a ukazoval jim jiný svět. Přitom však nakupoval moderní promítací stroje a přemýšlel, jak repertoár obohatit, jak pracovat se vstupenkami či dramaturgií. Na programu byly komedie, přírodopisné, cestopisné, dokumentární i vážné filmy.
Baťovské kino si získávalo popularitu. Zájem o film byl ve městě navíc čím dál větší, a tak vzniklo další kino, tentokrát ve druhém patře prvního obchodního domu ve Zlíně, dnešní Tržnici. Patřil mu velký společenský sál ve druhém patře s kapacitou tisíc míst. Na první představení lidé přišli 12. prosince 1926.
„V dobovém tisku jsme našli jeden článek, jak to v té době fungovalo u sokolů. Byly tam obrovské návaly u pokladny, strkanice, vydýchaný vzduch, nedostatečná kapacita, nedostatečný počet lístků, jakási neprofesionalita pokladních, nadávky, nervozita a zklamání lidí, kteří se tam nedostali,“ popsal Madzia.
Zcela odlišná atmosféra lákala do Baťova kina v obchodním domě spoustu návštěvníků a kino prosperovalo. Jeho kapacita se zvýšila, firma rozdělila sál na dva a promítala pro více lidí současně jeden film. Jedna část diváků sice viděla obrázky zrcadlově, ale titulky jim předčítal člověk se zrcadlem v ruce.
Pak přibyli muzikanti, kteří film doprovodili. „Rychle se objevovaly veselohry, které byly oblíbené. Měl je rád i Tomáš Baťa a jeho nejoblíbenějším hercem byl Douglas Fairbanks,“ připomněl Madzia amerického umělce, který se díky akrobatickým výkonům ve výpravných kostýmních filmech jako Zorro mstitel nebo Zloděj z Bagdádu stal ve dvacátých letech hvězdou němého filmu.
„Traduje se, že Tomáš Baťa měl místo v 21. řadě, obklopoval se lidmi a dobře se bavil. Bylo také zvykem, že si diváci bezprostředně vyměňovali dojmy a emoce. V kině to žilo. Proto byla návštěva společenskou záležitostí, příležitostí potkat se s přáteli,“ konstatoval Madzia.
S nástupem zvukového filmu v roce 1930 přišel další boom a bylo zřejmé, že stavba nového, samostatného kina je nezbytná. Už ve druhé polovině 20. let proto začala diskuse nad podobou, umístěním a náplní nového kina.
Nakonec, na přání Tomáše Bati, dospěli k závěru postavit jednoduchou strohou budovu pod Společenským domem. Velké kino bylo jako dočasná stavba dokončeno v roce 1932. Stalo se mimo jiné součástí propagace podniku, který se prezentoval jako společnost podporující kulturu.
Velké kino ale nebylo jediné ve městě. Stále se promítaly němé filmy v sokolovně, v obchodním domě a fungovalo legionářské kino na Záložně otevřené v roce 1927. Tento biograf vydržel až do roku 1969.
Od roku 1936 mohli návštěvníci chodit i do tzv. Komorního kina v dnešní Malé scéně, tehdejším Společenském domě na Dílech. Hrálo se v něm deset let, pak se zde začali scházet první členové budoucího Divadla pracujících. Na filmy se v 60. letech vyráželo také do kina Družba u Věžových domů, kde vznikl nový kulturní dům a dnes je v budově prodejna Albert.
Od první poloviny 30. let sloužila k promítání snímků školnímu žactvu tzv. Aula. Stála na místě dnešního rektorátu Univerzity Tomáše Bati a pro veřejnost se v ní začalo promítat po bombardování Velkého kina. Později dostala název kino Svět a v 90. letech zde fungoval taneční klub Music Land A, který po roce 2005 ustoupil univerzitnímu rektorátu.
Prakticky jediným biografem, který z předválečné doby přežil do dnešních dní, je Velké kino. V době svého vzniku mělo kapacitu přes dva tisíce míst a bylo největší v Československu. Odehrávala se v něm hlavně premiérová představení. Ještě před válkou bylo zrekonstruováno, vzniklo v něm orchestřiště, šatny pro herce či školka. Konala se tam divadelní představení, sportovní utkání nebo koncerty.
V roce 1940 se ve Zlíně uskutečnily první Filmové žně. Město už mělo pevné místo mezi filmaři, na nedalekém Kudlově ve filmových ateliérech vznikaly krátké, instruktážní i školní snímky a na Fabiánce bydleli a tvořili režisér Elmar Klos, režisérka Hermína Týrlová nebo producent Ladislav Kolda.
Z Československa tehdy byl Protektorát Čechy a Morava a kudlovský ateliér zůstal posledním, který ještě patřil do českých rukou.
„I v této době se baťovští filmaři a zlínští kulturní pracovníci dokázali vypořádat s obtížnými podmínkami. Filmové žně se staly respektovanou společenskou událostí pro odbornou i širokou veřejnost,“ podotkl Madzia.
Festival, na který přijel každý, kdo v tehdejším československém kinematografickém průmyslu něco znamenal, se odehrával převážně ve Velkém kině. To přežilo i bombardování Zlína v roce 1944, při němž bylo poškozeno, a další desítky let bylo epicentrem mezinárodního filmového festivalu.
Vypořádalo se rovněž s velkým propadem návštěvnosti kin v 90. letech. Osudnou se mu stala až narušená statika, kvůli čemuž promítání před pěti lety skončilo. Radnice nyní chystá velkou opravu objektu, projekt by měl být hotový v roce 2023.
V současnosti mají obyvatelé Zlína k dispozici multikino Golden Apple Cinema v obchodním centru Zlaté jablko v budově bývalé Záložny a Malé kino v areálu filmových ateliérů na Kudlově.