Středověký dům v Olomouci

Chodíte-li centrem Olomouce, sotva můžete tento dům minout. Patří v tom nejužším historickém jádru města, v místech, kde vznikala první zástavba královského města, k nejvýraznějším a největším budovám. Pojďme se tedy podívat na dějiny domu v Ostružnické ulici číslo 3. Dům se dotýká dějin obchodování s knihami, farmacie a dokonce i lázní. Podle některých svědectví je ale poněkud náročný pro citlivější povahy – za dlouhá staletí existence tento dům dost možná nastřádal velké množství různé energie a vzpomínek.

Měšťanský, dříve pravovárečný a vinný dům v Ostružnické 3 (čp. 362), je rozlehlá třípatrová řadová budova s vlastní studnou s dobrou vodou. Velmi působivé je rozlehlé klenuté sklepení, které prozrazuje dvě fáze středověké výstavby – raně gotickou ze 13. století a pozdně gotickou z 15. století. Sklepení je členité a zahrnuje kromě spojovacích chodeb i několik rozlehlých místností s klenutými stropy. Vnitřní dispozice stavby je z části změněná novodobými adaptacemi, renesanční z počátku 17. století, ale především z r. 1838, kdy byl dům značně přestavěn a zvýšen o jedno patro, včetně průčelí domu, které má hodnotnou klasicistní úpravu. Portál v průčelí domu s bohatou kamenickou výzdobou sem byl přenesen z domu na Horním náměstí 8 (čp. 285). Na vrcholu portálu je letopočet “1598”. V letech 1986-1995 byla realizována celková rekonstrukce této budovy, která patří mezi naše kulturní památky (č. 3677).

Poprvé se o tomto domě dozvídáme z předávací listiny od Wolfganga Hauenschilda z r. 1529. Měšťanský lékárník Jan Prilupp dům koupil v r. 1606 a otevřel zde lékárnu. Jelikož dal do domu zavést vodovod, zřídil zde také lázně s moderním vybavením na ohřev vody i čepování vína. Domu se od té doby začalo říkat “U Krásné lékárny”. Prilupp zemřel v r. 1617 a zanechal po sobě značné dědictví s prosperujícími lázněmi a lékárnou, které dál řidila vdova Markéta s dcerou Zuzanou.

V r. 1628 dům koupil Adam Kaufmann z Löwenthalu, městský, později císařský rychtář a velmi zámožný měšťan. Kaufmann proslul tím, že v r. 1642 povzbuzoval měšťany k obraně města proti Švédům. V té době už ale velmi trpěl podagrou neboli dnou, na kterou 23. února 1644 umírá. Téhož dne vdova Kaufmannová odmítla platit další kontribuci (poplatek vybíraný od obsazeného území vítěznou armádou, v tomto případě Švédy), jelikož „předtím byla dvakrát zdaněna a ostatní vdovy vůbec ne“ a „beztoho pečuje o zraněného rytmistra Legata“. Přímý Kaufmannův dědic, jeho syn František Adam Kaufmann z Löwenthalu zdědil nejen velké bohatství v podobě několika domů, pozemků a zahrady na území města, také několika polí, velkého množství financí v podobě dukátů a tolarů, k tomu např. 60 zlatých prstenů s drahokamy a diamanty, látky, kožešiny, umělecké předměty, seznam věcí z Kaufmannovy pozůstalosti je opravdu dlouhý. Především ale po otci zdědil úřad městského rychtáře. Bohužel syn se otci nejen v hospodářských schopnostech vůbec nevyrovnal. Roku 1674 je zmíněno, že „Kaufmann žije ve špatném manželství se svojí ženou Barborou a sám podkomoří naléhá na to, aby dřívější služebná Anna Marie nejen byla z domu odstraněna, nýbrž František Kaufmann musí s ní přerušit veškerý styk“. Měl mnoho dluhů a za svého působení v úřadě městského rychtáře si přisvojil deponované peníze. Musel rozprodat většinu zděděného majetku a v r. 1676 byl vyhlášen úpadek Františka Adama Kaufmanna.

Prostorný dům sloužil i pro ubytování významných hostů města Olomouce. O jejich ubytování rozhodla většinou městská rada, která pobyt, stravu a pití hradila. V 1655 to byl podplukovník Gonzagova pluku a bylo rozhodnuto “přijmout ho a k jeho poctě mu vydat 6 konvic dvojího vína”. Roku 1663 k němu přibyl generál de Souches, který přicestoval do Olomouce kvůli volbě biskupa a byl uctěn 12 konvicemi vína. Také hrabě Ferdinand z Werdenbergu a Jan Ferdinand Wiesner z Wiesengrundtu, komisaři při volbě biskupa, byli ubytováni v tomto domě a ze strany města zdarma hoštěni. V r. 1680 zde byl ubytován podkomoří Kobylka.

Knihkupec Josef Riegele koupil dům v r. 1786 a otevřel zde úplně první knihkupectví v Olomouci, knihy se zde však údajně prodávaly již na začátku 17. stol. Krátce po Riegelem knihkupectví převzal František Gärtner, v r. 1799 ho koupil brněnský obchodník s knihami Jan Jiří Gastl a pozdějí Jan Neugebauer. Obchod s knihami byl v tomto domě až do 30. let 19. stol., poté zde začal čepovat pivo Jan Skařupka, další z majitelů domu. Knihkupectví se sem vrátilo v 90. letech 20. stol pod názvem “Tycho”.

K měšťanskému domu v Ostružnické 3 patřil i tzv. zadní dům (čp. 474), který měl průčelí do ulice Mořické (také Kostelní, dnes Opletalova). Tento dům byl při pozdější přestavbě začleněn k objektu rohového domu (čp. 363) při ulicích Opletalova a Ostružnická.

Redakce má k dispozici několik svědectví o poněkud záhadných historkách, které se k tomuto domu váží. V objektu, který od konce 80. let využívá Vědecké knihovna Olomouc, je několik zrekonstruovaných bytů. Některé obývají zaměstnanci knihovny, jiné bývají pronajaty dalším osobám.

Dle jednoho vyprávění se před celkem nedávnou dobou odehrála situace, kdy v jednom neobsazeném bytě ze známosti přespal člověk. Ráno vracel klíče s tím, že všechno bylo v pořádku, jen si postěžoval na večírek a hlučnou společnost v patře nad sebou, kvůli čemuž toho během noci moc nenaspal. Zvlášť ho zaujalo velké množství lidí, absence hudby a na pozdní hodinu veselý dětský smích… Ukázalo se ale, že v bytě nad ním tou dobou nikdo nebydlel, a navíc v horním patře jsou malé garsonky, do nichž by se natolik početná společnost, jaké nasvědčovaly zvuky, asi sotva vměstnala. Podobný zážitek měli údajně městští strážníci, kteří někdy v polovině devadesátých let chtěli zkrotit bujarou společnost, která byla slyšet i z okna. Na zvonění otevřel nájemník jiného bytu, a následná kontrola v již ztichlém domě k nalezení veselé společnosti nevedla – v domě žádná večerní party neprobíhala. Není vyloučeno, že se v ulici zvuky všelijak lomí a nesou se odjinud, dvojí svědectví ale stojí za zamyšlení.

Další historka se váže k rekonstrukci tehdy dost zdevastovaného domu, která probíhala někdy na konci 80. let. Podle tradovaného vyprávění při stavebních pracích zemřel jeden z dělníků. Jeho smrt ale údajně nadřízení zkoušeli všelijak ututlat a především zatajit souvislost úmrtí s prací na stavbě, aby předešli skandálu a vyšetřování.

Poslední svědectví pochází od člověka, který v domě trávil relativně hodně času v rámci svého zaměstnání. „Jednu dobu jsem tam musel být dost často a vždycky jsem cítil velikou úzkost. Určitě bych nechodil sám do sklepa. V tom domě to je temné, chladné a nepříjemné, a když tak o tom přemýšlím, tak lidi, kteří tam pracovali opravdu dlouhou dobu, obvykle něco negativního postihlo,“ říká náš zdroj.

Ale mohou to samozřejmě být všechno jen historky, shody okolností a náhody.

http://olomoucky.rej.cz/clanky/historie/3070-neverny-rychtar-nejstarsi-knihkupectvi-vecirky-duchu-stredoveky-dum-v?fbclid=IwAR3F8_gEi-fTZ0I7XnF6XQxDXiPIRiCD53S-hNouHA6dvqvqUWW1R46XOnM