Takové lidi dnes Morava potřebuje

V neděli ráno 27. ledna t. r. zemřel ve vojenské nemocnici na Hradisku v Olomouci nadšený skaut, politický vězeň, zapálený ctitel kultu sv. Cyrila a Metoděje  Moravan Jan Janků. Nositel Řádu Tomáše Garriqua Masaryka II.třídy, maďarského Zlatého kříže za zásluhy a četných jiných společenských ocenění. Charakterní člověk, jakých v dnešní době potkáváme v životě jen velmi málo.

V čase, kdy si mladí lidé hledají své životní partnery, aby založili rodinu a přivedli na svět děti, byl křivě obviněn z příslušnosti k odbojové skupině Světlana a odsouzen na dvacet let těžkého kriminálu (prokurátor dokonce navrhoval trest smrti). Skutečným důvodem zatčení a uvěznění bylo spíš jeho členství a aktivity ve Skautu a jeho záměr studovat na kněze. Prošel Jihlavou a neblaze proslulým Uherským Hradištěm, převážnou část vězeňského pobytu strávil na Mírově. Z vyměřených dvaceti let zde pobyl devět roků (pro zbytek trestu byl amnestován).

V rodných Hanušovicích byl v době svého zatčení již uznávanou skautskou autoritou. Věnoval se dětem a mládeži, zajišťoval pro ně pobyty v přírodě a skautské tábory, ale především je vedl k životu v duchu skautských zásad, věrnosti, čestnosti a lásce a respektu k přírodě, živé i neživé. Mezi skauty byl znám a respektován pod přezdívkou Šerif, a tu si s sebou stejně jako svůj smysl pro humor a legraci odnesl na věčnost. Zemřel ve věku 97 let.

Posledního rozloučení v kapli Obětování Panny Marie v Hanušovicích se s Janem Janků, Šerifem, zúčastnili kromě skautů, kteří pak nesli rakev, i jeho přátelé z vězení, starosta města, kolegové z práce (sloužil na dráze), členové židovské obce (shodou okolností jim svého času zachránil před zničením tóru), zádušní mši svatou pak celebroval olomoucký světící biskup Mons. Josef Hrdlička a koncelebrovalo dalších jedenáct kněží.

Jenda Janků nesmírně rád cestovat. Krásy světa přijímal v pokoře jako dar Boží. Častými cestami po vlasti i do zahraničí doháněl to, o co byl připraven v oněch neblahých totalitních časech v letech svého mládí i ve svém zralém věku. Jako člověk pevně věřící si nesmírně cenil návštěvy Říma a Vatikánu, více než osmdesátiletý vystoupal na Etně až k horní stanici lanovky, zalité lávou, svou velebnou i dramatickou krásou mu padly do duše Alpy, Dolomity ho doslova uchvátily, v Norsku, když to nešlo jinak, jako správný skaut bez váhání přespal v lese „pod širákem“. V posledních dnech svého života mnohokrát opakoval, že pobytu v přírodě a svých cest po Evropě si cení víc než všech světských poct a pochval.

Vlastí byla Jendovi Janků vždy jen Morava. Na Moravě se narodil, řeka Morava mu tekla po celý život rovnou za zády, jen pár kroků od chalupy. K Moravě se hlásil nejen stálým odkazem na naše moravské patrony sv. Cyrila a Metoděje a tím, že se veřejně hlásil k národnosti moravské, ale na zahradě měl na vysoké smrkové žerdi trvale vyvěšenou žluto-červenou moravskou vlajku s šachovanou orlicí a sundával ji jen tehdy, když jel na setkání politických vězňů nebo se vydal na cestu do zahraničí. V tom případě ji však téměř vždy vezl s sebou a při každé vhodné příležitosti ji hrdě rozvinul. Fotoilustrace tohoto jeho počínání byly před časem zdokumentovány v internetovém časopise Hlas Moravy.

V Jendovi Janků ztrácí Morava člověka, který kladl velký důraz na morálku, a to i za cenu velkých životních nesnází. Právě takových lidí by Morava dnes potřebovala co nejvíc.

Jiří Kvapil, signatář Deklarace moravského národa