Těšetický pivovar zažil čtyři staletí slávy
Přesné datum vzniku pivovaru není známé, první zmínky o něm však odkazují do druhé poloviny 16. století, kdy ho nechal postavit klášter Hradisko v Olomouci.Dávalo to smysl. Na úrodné Hané roste ten nejkvalitnější ječmen pro výrobu sladu a na chmelnicích v blízkém okolí dozrávala další základní surovina.
„Pivovar měl od začátku zajištěný odbyt, protože klášter a jeho majetky pivo povinně odebíraly, stejně jako vesnice na pravém břehu řeky Moravy. To byla jeho výhoda,“ vypráví těšetický kronikář Martin Kašpar, který se historií pivovaru dlouhodobě zabývá.
| Klášter se ukázal jako schopný hospodář, v areálu vznikl i lihovar, sladovna, součástí byl i mlýn. Na dohled byla chmelnice, na jejímž místě později vznikly dva rybníky, které kromě vody dodávaly v zimě také důležitý led. Pivo, kterého se vyrábělo kolem 3 500 sudů ročně, bylo vyhlášené vysokou kvalitou. Po zrušení kláštera v roce 1784 odkoupil pivovar společně s dalším majetkem belgický rod Saint Genois a od nich roku 1878 Lichtenštejnové, kteří prodali koncem 19. století pivovar s lihovarem bratrům Kubelkovým. Jenže jejich podnikání se propadalo do dluhů a v roce 1898 vstoupila do osudu pivovaru Rolnická záložna v Těšeticích. |
Dnes se zdá nepředstavitelné, aby na vesnicích vznikaly a prosperovaly bankovní ústavy, tehdy se ale jednalo o obvyklý způsob podpory a rozvoje hospodaření v obci. A záložna v Těšeticích byla jedna z těch větších a úspěšnějších.
„Rolnická záložna v Těšeticích měla obrat kolem šesti milionů korun, sponzorovala školy v okolí, půjčovala peníze sedlákům a hrála v regionu významnou roli. Bratři Kubelkové jí dlužili hodně peněz, a tak aby se záložna ochránila, založila akciovou společnost a pivovar od nich odkoupila za 200 tisíc korun. Pro záložnu to bylo výhodné, protože vložila směnky a držela největší balík akcií, dalšími akcionáři se stali sedláci z Těšetic, Ratají, Vojnic i z Olšan a vzdálenějších vesnic. A výhradně Češi,“ odkrývá Kašpar.
Novým majitelům šlo stejně jako komukoliv jinému o obchodní úspěch, ale navíc pro ně těšetické pivo byla silně srdeční záležitost. „Provoz řídili sedláci, dědové a pradědové dnešních Těšeťáků, i můj praděda měl dvě akcie. Bylo to pro ně výhodné po všech stránkách, protože do pivovaru dodávali ječmen na slad, zbytky z výroby si brali pro dobytek. A ještě dostávali dividendy,“ popisuje Kašpar.
Prospíval i pivovar, který postupně modernizovali. Vařilo se tu sedm druhů piv – světlá a tmavá desítka, zdravotní karamelový granát, světlý ležák, dvanáctka březňák, silný černý Ječmínek a 18° porter, to vše s ročním výstavem 25 tisíc hektolitrů. Dobře se vedlo i lihovaru. Po požáru v roce 1911 postavili železobetonovou sladovnu. A také začali razit na tu dobu moderní přístup budování silné značky a vlastní sítě pivnic pod jednotným názvem Těšetická restaurace.
„Jedna z nich byla například dnešní Hanácká restaurace na Dolním náměstí v Olomouci. Další byla hejčínská Anča, U Fleka, jen v Olomouci jich bylo asi deset, minimálně jedna v Prostějově a jedna až ve Vídni. Některé vlastnili, jiné měli pronajaté,“ líčí Kašpar, který v dochovaných zápisech správních rad našel i metody, jakými síť rozšiřovali.
„Když zjistili, že se bude dražit hospoda v Blatci, dohodli se, kdo z nich tam zajede. Podnik vydražili a pak ho buď přejmenovali na Těšetickou restauraci, nebo se tam alespoň začalo točit jejich pivo. Dnes je to běžné, ale Těšetice to praktikovaly už před sto lety.“
Kubelkové se zapsali do historie Hanácko-rolnických akciových závodů ještě jednou, to když je v roce 1906 kvůli dluhům donutila Rolnická záložna v Těšeticích poslat do dražby největší sladovnu v Olomouci, která stávala u kláštera Hradisko.
„Právník Kubelků dražil po koruně a Rolnická záložna přihazovala po tisícovce. Ve chvíli, kdy částka vystoupala na 200 tisíc a 50 korun, tak právník Kubelků promeškal a nepřihodil a největší sladovnu získala záložna. Její zástupci odešli do Národního domu na oběd a tam za nimi přišel právník zastupující židovské majitele sladoven na Hané, zámožných rodin, které obývaly výstavní vily ve Vídeňské ulici. A oni mu sladovnu obratem prodali za 508 tisíc. Od sedláků to byl geniální tah,“ směje se Kašpar.
„V roce 1914 se sedláci škorpili s baronem Kleinem, majitelem velkého cukrovaru v sousedních Drahanovicích, který od nich odmítal brát řepu. Pohrozili mu, že si postaví svůj cukrovar – a nebylo to jen plané vytahování. Své hrozby se rozhodli splnit a založit Rolnický akciový cukrovar v Těšeticích na Drahanovicku. Když už při sezení v hospodě chtěli upisovat akcie, přišel od barona Kleina telegram, že jim svůj cukrovar raději prodá. Chybělo tedy málo a u pivovaru a lihovaru vyrostl ještě cukrovar,“ prozradil Kašpar.
Barona Kleina to mrzet nemuselo, patřil do známého rodu z Loučné nad Desnou, který se proslavil v 19. století jako úspěšní stavitelé železničních tratí v Rakousko-Uhersku.
O přivedení kolejí se uvažovalo i v Těšeticích, Hanácko-rolnickým akciovým závodům by to významně usnadnilo dopravu materiálu i expedici zboží.
„Postupně jsem našel čtyři různé varianty železniční tratě, které sem měly vést. Jedna z Rýmařova přes Uničov, Litovel a na Senici a odtud na Těšetice, Vrbátky a Tovačov. Roku 1903 už se vyměřovala, ale jediná část, která vznikla, vede z Litovle do Senice. Další trať byla zamýšlená z Příkaz na Vojnice, Těšetice, Olšany a do Vrbátek. Několikrát se zvažovala vlečka, jednou ze Senice, pak z Drahanovic, plánovalo se nádraží, nikdy k tomu však nedošlo,“ mrzí těšetického kronikáře.
I bez kolejí měl pivovar pro kraj velký význam a ovlivňoval dění v okolí. Veduta ze začátku 20. století zobrazuje u rozlehlých budov krásný park s fontánou, který by byl ozdobou v každém velkém městě. V areálu se také konaly pravidelně zábavy, svatby i sokolské slety, na nádvoří se odehrával společenský život vesnice.
„Za první republiky v pivovaru také bydlelo kolem třiceti lidí, kteří přicházeli z různých koutů země a ovlivňovali dění v Těšeticích. Například ředitel Cvek pocházel z Holešova, byl to sokol a v obci inicioval vznik kina,“ objevil Kašpar.
Dokud tu vládli sedláci, dobře se dařilo. Úspěšné období přerušila v roce 1942 válka, po jejím skončení se ale výroba zase obnovila. Prosperita však skončila nástupem komunismu a znárodnění.
Těšetický pivovar spadal pod různé národní podniky, až skončil společně s Litovlí a přerovským Zubrem jako součást Severomoravských pivovarů. Postupně zastarával a chátral.
Osud pivovaru, jenž vznikl v 16. století uprostřed lánů nejkvalitnějšího hanáckého ječmene a na dohled chmelnic, zpečetila paradoxně masivní těžba uhlí na severu Moravy a Slezska. V roce 1953 totiž musel kvůli poddolování zavřít pivovar v Karviné a jeho část se později propadla o třicet metrů. Nedostatek piva na severní Moravě vyřešila centrálně řízená ekonomika stavbou nového velkého pivovaru v Nošovicích. Pro zajištění odbytu musely zavřít čtyři menší pivovary – a jedním z nich byly i Těšetice.
Zde se koncem 60. let vařil už jen jeden druh piva, který se ani nelahvoval. Pivovar, jenž ke kraji patřil po staletí, však pořád ještě žil. Proto je snadné pochopit zasmušilost těšetických mužů, kteří v létě 1970 uvařili poslední várku, a tím uzavřeli historii kdysi úspěšné značky.
Ačkoliv poslední dekáda přinesla boom nových minipivovarů na roztodivných místech po celé zemi, ten těšetický na úrodné Hané dál tiše čeká, až mu vnuci a pravnuci sedláků zase vrátí život.