Tradice čepení se udrží

Na uherskohradištském Dolňácku se udržuje silná folklorní tradice. Do poloviny minulého století se udržovala i tradice rituálu čepení, kdy se nevěstě symbolicky sundávalo pentlení z hlavy a ona tak mohla být považována za vdanou ženu.  „Po druhé světové válce se přestal nosit kroj a spolu s tím postupně zanikal i obřad čepení,“ vysvětluje v rozhovoru Gabriela Směřičková. I přesto jej dnes udržují někteří členové folklorních souborů.

Co to je rituál čepení?

My etnografové neradi používáme slovo rituál, jde spíše o obřad, který patřil k základním obřadům svatebního zvykosloví. V lidových představách se mladá nevěsta stávala ženou ne obřadem v kostele, ale právě po začepení, sejmutí vínku a uvázání čepce.

Jak probíhal obřad čepení?

Základem čepení byla obřadní proměna nevěsty, sejmutí zeleného vínku symbolizujícího nevěstino panenství a uvázání čepce, který obecně označoval vdanou ženu. Tento obřad se konal většinou v ústraní a mohli se ho účastnit původně jen starší ženy. Důležitou úlohu zde hrála biřmovací kmotra nevěsty a ženy, které postupně zavíjely nevěstu. Nejdříve jí rozpletly vlasy, omotaly je kolem hlavy, sňaly jí zelený věnec a zakryly jí hlavu čepcem. Pokrytím hlavy nevěsty čepcem byla dokončena přeměna mladé dívky ve vdanou ženu.

Připravovaly se dříve ženy na čepení?

Myslím, že ne. Obřad byl spontánní, písně byly všeobecně známé, byly v povědomí žen, tradovaly se z generace na generaci. Některé písně vznikaly přímo při obřadu, tak, jak si je ženy například podle jména nevěsty obměňovaly. Ženy nevěstě zpívaly o končící svobodě; písně mají charakter jakéhosi dialogu mezi družičkami a vdanými ženami a také popisují vlastní úkony čepení. Ženy zpívaly bez hudebního doprovodu, písně navazovaly na sebe, dokud celý obřad neskončil a nevěsta nebyla začepená.

Proč se běžně nedělá čepení u muže?

Všeobecně u žen je ta podstata přeměny dívky na ženu navenek výraznější než u muže. U chlapců se sice přeměňovaly vnější znaky svobodného v ženatého, ale nevázal se k tomu žádný obřad. Ženatý muž nemohl již nosit kosírky či kapesníček v nohavicích.

V jaké době má čepení kořeny?

To je složitá otázka. Kořeny čepení jsou hluboko v minulosti, první zmínka na našem území je od Zikmunda Wintera, který píše, že od 15. století mohla chodit prostovlasá pouze panna s rozpuštěnými vlasy a nepokrytou hlavou a přikrytá hlava ženy znamená poddanost ženy muži. Myslím ale, že obřad může být i starší a nedá se jednoznačně říct, kde vznikl. Když se po druhé světové válce přestal nosit kroj, tak obřad čepení zanikal a dnes existuje pouze ve stylizované podobě, kdy není běžnou součástí svatby, není spontánní.

Měla každá nevěsta vlastní pentlení, nebo bylo v obci kupříkladu jedno, které se půjčovalo?

Pentlení, stejně jako tzv. úvodnici, obřadní vyšívanou plachtu, kterou má nevěsta ovinutou kolem rukou, si připravovaly nevěsty po dlouhou dobu, tak jako další výbavu do manželství. Každá nevěsta měla svoje pentlení, někdy také zděděné po mamince. Dnes nosí v některých obcích, například ve Vlčnově, mladé dívky pentlení i k jiným slavnostním příležitostem než jen ke svatbě, proto se často zděděná starší pentlení opravují nebo se pořizují věnce nové.

Do jaké míry bylo v té době finančně náročné pořídit si pentlení na nevěstinu hlavu?

Dříve se materiály nakupovaly na trzích. Pentlení byla ozdobena textilními kvítečky, malými zrcátky, skleněnými perličky a stuhami. Samozřejmě v tom bylo hodně vlastní práce dívek, které si musely některé části samy vyšít či ozdobit perličkami. Pentlení bylo sice nákladnější obřadní součástkou, pořízení krojových součástek k výjimečným událostem ale nemělo za cíl ukázat movitost rodiny.

Proč se postupně upustilo od bohatého pentlení na hlavě nevěsty?

Změna souvisí s vývojem kroje. Bohatě zdobené pentlení známe z konce 19. století a začátku 20. století, kdy i kroj vypadal jinak a tomu dnešnímu se moc nepodobal. Uherskohradišťský kroj měl jiný střih rukávů, sukně byly podstatně delší, na úvodnicích i rukávcích byla jiná výšivka. Postupem času, především po 2. světové válce se kroj podstatně změnil. Sukně se zkrátily, rukávy získaly baňatý tvar, změnila se i barevnost a motivika vyšívání. Podstatnou změnu zaznamenalo i pentlení – věnec. Základem se stala bílá lodička s drobných bílých kvítků a perliček z foukaného skla, věneček byl zakončen dlouhým copem. Temeno hlavy se pak dozdobilo bílými mašličkami a zeleným asparátem.

Čepení se nesměl účastnit ženich. Proč?

Čepení se konalo odděleně, často se zhaslo nebo se nevěsta odvedla do jiné místnosti, aby bylo zajištěna jakási intimita obřadu. Ženich musel respektovat, že je to záležitost pouze ženská. Ženy pak ženichovi přivedly vdanou začepenou ženu a snažily se mu ji zároveň co nejlépe prodat. Dříve než si tedy mohl ženich se svou mladou ženou zatancovat, musel nevěstu vykoupit.

Sestavovala jste rituál čepení pro pár novomanželů z Babic. Jaký jste měla pocit z toho, že se někdo v dnešní době rozhodl zařadit tento rituál do svatebního dne?

Bylo to něco jiného, než příprava vystoupení nebo přenesení obřadu na jeviště, kdy není obřad skutečný. Tady to opravdové bylo a cítila jsem, že to novomanželé nedělají proto, že jsou ze souboru, ale že to tak cítí. Při samotném čepení nevěsty jsem cítila jakousi opravdovost až obřadnost, bylo vidět, že si nevěsta dobře uvědomuje, co se pro ni mění, že je to skutečně vážná chvíle.

Myslíte, že dochází k jakémusi znovunavrácení tohoto rituálu do svatebních dní dnešních mladých lidí?

Myslím, že bohužel ne. I když v povědomí lidí na Uherskohradištsku tento obřad je. I některé další svatební zvyky se stále objevují, například rozbíjení talířů, sypání rýže na novomanžele. Je možné, že se i tradice obřadu čepení udrží, byť ve změněné podobě. Nevím však, jestli prvek uvědomění si, že odložením svého věnečku či závoje a uvázání šátku, se mění její svoboda v život ve dvou, je natolik silné, aby se to, byť i v symbolické podobě, ve svatbě v budoucnosti udrželo.

Tady na uherskohradištském Dolňácku je silná folklorní tradice. Čím to podle vás je?

Nedá se říct, že je to jen tady, protože když přijedete na Valašsko, na Podluží nebo na Kyjovsko tak tam je taky široké folklorní zázemí. Na Hradištsku je to dáno mnoha faktory, které je složité vypozorovat. Je tady spousta historických faktorů, na které navazujeme, aniž bychom si to uvědomovali. Myslím, že je důležité, aby zůstala jakási identifikace lidí se zdejší lidovou kulturou, zvyky a obyčeji, aby lidé zkrátka věděli, že někam patří.

Zdroj: https://slovacky.denik.cz/kultura_region/je-mozne-ze-se-tradice-cepeni-udrzi-byt-v-moderni-podobe-rika-etnografka-20190426.html