Velehrad a Janáčkova Glagolská mše

Pokud vyslovíme otázku, kde hledat prazáklad slovanské kultury, není třeba příliš přemýšlet. Ten prazáklad spočívá v misijní činnosti svatých Cyrila a Metoděje. Nejen ve vytvoření slovanského písma, které bylo schopné písemně zaznamenat vyjadřování slovanského obyvatelstva Evropy v 9. století lépe než latinka, ale zejména v překladu duchovních textů do staroslověnštiny. Především pak samotné mše svaté, to je textu obřadu, který byl předkládán věřícím s neúprosnou pravidelností.

Vyznání víry, oslava Boží vznešenosti, prosba k Bohu o odpuštění spáchaných hříchů, to bylo ve své době jádro a těžiště veškerého tehdejšího duchovního vnímání světa, veškerého duchovního myšlení lidí té doby, jádro veškeré tehdejší evropské kultury. A to jádro přežilo bez nejmenší změny dlouhá staletí, ba více než tisíc le. A ještě dnes si uchovává svou trvalou hodnotu. O tom svědčí i to, že po tomto duchovním textu sáhl v průběhu staletí k uměleckému zpracování bez ohledu na aktuální slohové období nejeden umělec, nejeden hudební skladatel, ať už byl vnitřně pevně věřící, nebo k mešnímu textu přistoupil jako k všeobecně uznávanému kulturnímu podnětu.

Jedním z nich byl i hudební skladatel Leoš Janáček, dosud nejvýznamnější představitel moravské hudební kultury a trvale přední představitel hudební kultury evropské i světové. Bezprostředním podnětem k tomu, že sáhnul po mešním textu, byly prožitky z dětství a mládí. Pocházel z rodiny, ve které bylo několik kněží, oba rodiče působili vedle své práce a každodenních povinností na kůru v kostele, období dospívání a léta svého mládí prožil v prostředí brněnského kláštera, kde na něj působil zejména hudebně zaměřený kněz Pavel Křížkovký i sám představený kláštera Cyrill Fr. Napp.

Nejhlubším podnětem, který zůstal v Janáčkově mysli uložen do pozdního věku, byla v roce 1869 jeho přítomnost na slavnosti k uctění památky tisícího výročí Cyrilovy smrti. O intenzitě jeho prožitku vyplývajícího s očekáváním blížící se cesty na Velehrad svědčí text, který můžeme najít v dopise jeho strýci žijícímu v té době na faře ve Vnorovech: „O vy nevíte, jak já se těším, že já tu posvátnou půdu, kde jedenkrát velký Svatopluk a slovanští apoštolové Cyril a Method jejich stanoviště měli, viděti budu, šlapat po ní nejsem hoden“.

Tento pocit úcty a respektu k moravským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi si v sobě nesl od dětství do zralého věku. Teprve potom přišel čas, kdy si úcta k nim i osobní vzpomínky vynutily hudební umělecké zhmotnění. Dílo přišlo na svět spontánně, jako by se zrodilo bez velkých příprav a dlouhého přemýšlení. Zrálo ovšem dlouhou dobu latentně, pak se náhle zrodilo pod názvem Glagolská mše. Došlo k tomu v době, kdy Janáček už byl světově uznávaným skladatelem. Kdy už nemusel brát ohled na to, jak se k věci vyjádří jeho pražští oponenti. A zvláště pak litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý, který neměl pro Janáčka příznivější hodnocení než „folklorista, diletant, hudební primitiv, konzervativní moravský separatista“.

Glagolská mše má kvality, jaké bychom u jiných skladatelů těžko hledali. Neotřelá, nekonvenční melodická nápaditost, odvážná harmonizace, svébytná, skvostně výstižná instrumentace, opovážlivě uvolněná forma tradičního hudebního základu, to vše přechyluje duchovní skladbu z přísně náboženského díla spíše do profánního, kantátového formátu. Posluchač žasne, kde se v člověku bere taková jedinečná tvůrčí invence a úchvatná tvořivá síla. Jednou vroucí, jindy při poslechu posluchače až mrazí, pak zase pokorná, v závěru velebná. Skladba by se měla poslouchat vestoje. Jedinečný hudební skvost, plod geniálního tvůrčího ducha, jaký jiné národy, i ty nejbližší, mohou Moravě jen závidět.

Jiří Kvapil, signatář Deklarace moravského národa