Vnitřní rozšiřování Evropské unie

 Princip vnitřního rozšiřování se může na první pohled zdát utopický, iracionální a paradoxní, ale jen v česko-moravsko-slezské kotlině, která je pod trvalým dlouhodobým tlakem českého pragocentristického nacionalismu. Tam, kde si již nestátní národy vydobyly své místo, je nicméně na rovině občanské, kulturní a historické očividné, že Evropa, která by se zbavila centralistických okovů a umožnila samosprávu nestátním národům (a že je jich jen v Evropské svobodné alianci několik desítek, od Skotů přes Basky a Katalánce a Korsičany až po Jihotyrolany, Moravany, Lužické Srby a Slezany atd.), by byla Evropou svobodnější, demokratičtější a přívětivější.

Příkladem nám poměrně blízkým jsou např. belgičtí Vlámové, kteří již mají své federální uspořádání, černo-žluté vlámské vlajky vlají automaticky na všech úřadech ve Vlámsku i ve federálním Bruselu, a Vlámsko provádí svou vlastní politiku v řadě oblastí, jako je doprava, životní prostředí, vzdělávání, sociální péče atd.

            Ve svém projevu, který byl v Belgii předmětem velkého zájmu,  dne 16. ledna loňského roku předseda vlámské vlády Geert Bourgeois podtrhl význam autonomních celků pro celou evropskou politiku a zdůraznil, že jsou zapotřebí jednoduchá schémata pro „vnitřní rozšíření Evropské unie“, tj. scénář, který by měl být použit v případě, že některý autonomní region členského státu EU získá nezávislost.

Odkázal přitom na nadcházející 100. výročí deklarace 14 bodů amerického presidenta Woodrow Wilsona (8. ledna 1918), obsahující mj. i zásadu sebeurčení národů, a prohlásil, že „je-li právo na sebeurčení národů součástí mezinárodního právního řádu, z jakého důvodu by nemělo být i základním principem demokratické Evropy? Podotkl, že „stejný prostý selský rozum by měl převládnout i v případě, že nové členské státy, které již byly součástí EU – jako část většího celku – nyní vstoupí do EU. Nebylo by to absurdní, že by takové země musely projít celým přístupovým procesem ještě jednou? Občané těchto nových zemí jsou již občané EU a těší se již odpovídajícím právům a svobodám.“

            Podobně jako v Belgii jsou na tom historické zemské národy např. ve spolkovém Německu a Rakousku, kantonálním Švýcarsku i ve Španělsku, kde si historické národy vydobyly své postavení v rámci svých autonomních společenství a těší se rozsáhlé autonomii s širokými zákonodárnými a exekutivními prvomocemi, a mají své parlamenty a vlády.

Je paradoxní a tristní, že demokratická Česká republika se svým přístupem k Moravě a Slezsku (nebo Polsko svým přístupem ke polskému Slezsku) staví po bok fašistické diktatury Franka a komunistické diktatury Gottwalda, které spojovalo to, že jejich hlavním rysem byl tuhý a nekompromisní centralismus.

Jiří Pelka, zahraniční mluvčí Moravské národní iniciativy