Vzpomínka na žítkovskou bohyni
Dnes, 7. ledna, je tomu dvacet let co odešla z tohoto světa poslední autentická žítkovská bohyně Irma Gabrhelová. Přivedla mě k ní na počátku 90. let její vnučka Lydie, která s manželem Bohušem a synem Jiřím vystupují jako Gajdoši z Kopanic a s nimiž se znám z doby, kdy jsem jezdil na Kopanice jako novinář. Stařenka Irma, jíž jsem vícekrát navštívil, si mně oblíbila natolik, že dovolila, abych o ní psal a fotografoval se s ní. Následující vzpomínka na tuto neobyčejnou ženu, moudrou a nadanou výjimečnými schopnosti, je z knížky Žítkovské čarování:
„Stojí uprostřed dvorku a opírá se o dvě hole. Více shrbená než před lety, kdy jsem ji navštívil v jejím domku poprvé. Tehdy ještě běhala po dvoře, kde se to hemžilo slepicemi a ze stáje se ozývalo bučení kravky a mečení kozičky. Dnes jí pohyb činí velké potíže. Ale tvář, tvář s jiskrným zrakem, má stále mladistvou. Je to dobrá tvář, laskavost z ní prostupuje na povrch krajkou vrásek utkanou z příze nelehkého osudu.
„To som rada, že sce došli. Že sce nezaboli. Sadnice si,“ ukazuje na židli.Sama usedá na svoji oblíbenou stoličku u sporáku. „Jako sa máce?“ řekne a probodne mě tím svým bohyním pátravým zrakem, kterým umí číst z duší.
Nevím, čím jsem na ni tenkrát udělal takový dojem, že si na mne pamatuje. I na to, jak jsme s Bohušem, manželem její vnučky Lydie, zamazávali chlév. Bláto jsme rozdělávali z krtinců, plev a vody do koleček, a pak jsme jím zatírali praskliny ve zdech kopaničářského chléva.
„Už to sama nězastaněm, němóžem chodzic,“ vzdychne. „Ale mohli bysme gazdovat spolu. Vás bych si zebrala, vy sa mi lúbíce. Až na ty fúzy. Mosel byste si ích oholic,“ rozesměje se takovým zvláštním, skoro koketním smíchem.
„Byl bych špatný gazda,“ povím. Pohlédne mi do duše. „Šak něni som stará. Je mi pjacapadesác? Lebo tridsac? Lebo dvacac? Gdo vie?“ Znovu, teď již mlčky, na mne pohlédne. Pak řekne jinak, vážněji. „V nědzelu budzem mac narozeniny. Dzevadzesiac pjac.“
Odešlo léto a podzim, nastala nová zima. V lednu 2001 mi přišlo smuteční oznámení.
Moje přítelkyně bohyně Irma odešla na přelomu tisíciletí, 7. ledna 2001 ve věku devadesáti sedmi let. Jak symbolické. S ní zmizel z našeho života jedinečný fenomén, jaký v našem středoevropském prostoru v tu dobu již neměl obdobu. Zmizel z krajiny, aniž by ho někdo postrádal, aniž by to bylo pociťováno jako ztráta, podobně, jako když vyhyne druh zpěvavého ptáka – v dosud různorodých a hlasitých zvucích světa nezaznamenáme, že je kolem nás o něco větší ticho než před chvílí.
Fb Jiří Jilík