Zajímavosti o Brunovi ze Schauenburgu

   Jednou z nejvýznamnějších postav moravského středověku byl olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu. Moravský episkopát zastával v neklidné době mezi lety 1245 – 1281 a podobu Moravy ovlivnil kromě péče o svěřené statky zejména kolonizací biskupských domén. Pocházel z poměrně významného dolnosaského rodu pánů ze Schauenburgu a Holsteinu. Již dosazení Bruna na post církevního správce Moravy nebyl proveden obvyklým způsobem. Olomoučtí kanovníci se tehdy při volbě nemohli dohodnout na kandidátovi a tak uvolněné místo zaplnil papež Inocenc IV. Poněkud dramatický byl odchod Bruna z jeho předchozího působiště. V Magdeburgu byl zvolen jako probošt, ale jeho volbu provázely pochybnosti. Jeho jediný protikandidát se stal obětí vraždy. Aby se Bruno vyhnul vyšetřování, využil přízně u papeže a utekl do Říma. Následně se stal moravským biskupem.

   Ve 13. století se biskupský úřad v široké míře proplétal se světskou mocí a s jistou nadsázkou lze tvrdit, že ve své době Moravu de-facto spravoval právě Bruno. Přinejmenším byl prodlouženou rukou markraběte. U Přemysla Otakara II. si Bruno získal prakticky neomezenou důvěru a ctižádostivý Přemyslovec využíval jeho organizačních schopností i kontaktů. Výboje českého krále a moravského markraběte v druhé polovině 13. století směřovaly do doposud pohanských končin na území dnešního Polska a Litvy. V tomto regionu působil tehdy Řád německých rytířů. Mezi jeho zakladateli najdeme i jméno Adolfa III. ze Schauenburgu, což byl Brunův otec. Nabízí se předpoklad, že k výbojům na severovýchod Evropy motivoval Přemysla Otakara II. právě Bruno, který zřejmě i zprostředkoval dohody Přemysla s německými rytíři.

   Moravský biskup chtěl již tehdy dosáhnout povýšení Olomouce na arcibiskupství (tedy takřka 100 let před Prahou). Morava se měla stát misijním centrem pro nově pokřesťanštěné země. Navzdory přátelství Bruna s papežem k tomu nedošlo. Přemysl Otakar II. neměl od své snahy o anulaci sňatku s Markétou Babenberskou s Římem dobré vztahy a povýšit některou z jeho zemí, nepřicházelo v úvahu. Přesto se moravské biskupství díky Brunovi těšilo respektu a do následujících dekád vstoupilo jako silná svébytná organizace.

Jaroslav Svozil