Zamyšlení nad jménem Svatopluk

Slovenský autor několika úspěšných knih (Oskár Cvengrosch, Tajné dejiny Slovenska, Slovenov a Sloveniek, Tajné dejiny Slovenov a Uhorska) se zamyslel nad etymologií jména Svatopluk, historicky jednoho z nejvýznamnějších panovníků v dějinách naší Velké Moravy.

Zajímavosti v oblasti fantomových dějin při podrobnějším zkoumání nacházíme i v našich oficiálních (scaligerovských) dějinách. Mavro Orbini ve své knize „Království Slovanů“ přikládá o Svatoplukovi, který pocházel z Mojmírovské dynastie, zajímavé svědectví. Říká, že „tento král přijal křesťanskou víru přibližně v roce 886. Při narození ale dostal jméno Budimir; a až po křtu přijal jméno Svatopluk (Svetopelek)“. Toto křestní jméno Orbini překládá jako „svaté dítě“, a taktéž připomíná, že další historici: Bondo, Sabellico i Platin ho nazývají Sueropilo.

Jakmile by v pojmenování Sueropilo první část suero mělo označovat svato (svatý, latinsky sacer, sanctus), potom pilus v latině znamená „vlas, chlup“ a pilo doslova „zbavovat se vlasů“, a že se k tomu Svatopluk (Budimir) odhodlal, muselo mít vážné politické důvody, které mohly souviset jedině v korunovaci římskou církví, jejíž cíl byl jednoznačný: ostříhat kacířské vlasy symbolizující magické propojení s pohanskými bohy a vytvoření krále podřízeného římské církvi“ (podrobnosti v článku GMK, Dějiny franků psali Moravané). Jenže první část seuro mohla být zkomolené „sauro“ jako ještěr, takže Sauropilo, by byl „ještěr bavený vlasů“, anebo (v případě „pilus“) „vlasatý ještěr“, což by bylo pro Sauromata opravdu výstižné jméno. Jen pro zajímavost, πονλί [pulí] v řečtině znamená pták.

Zde je potřebné vnímat faktické rozlišení mezi králem a králem, pro které nemá slovenština, moravština(a také čeština) rozlišení. První „výraz“ pro krále označuje „krále bez obřadu, bez pomazání, krále, který byl ritualizovanou postavou, krále, který byl zároveň nejvyšším knězem i králem“. Tento význam slova „král“ je ale v našem jazyce mladšího data a je pouze duchovní odvozeninou od krále podle „druhé definice“. Druhý výraz (druhá definice) pro „krále“ označuje krále, kterého vytvořila římská církev, a který jí byl podřízený. Takový král přirozeně nemohl být i nejvyšším knězem, mohl jen vykonávat světskou moc (v této souvislosti je potřebné uvést, že Svatoplukův předchůdce, král Rastislav nejvyšším knězem byl, pozn. GMK) v souladu s mocenskou doktrínou římské církve. Tento pojem král byl převzat od pojmu „král“, který souvisel s nebesy, s vizuálními projevy – krále – orla. Naši předkové se ve svém demokratickém společenství nikdy neztotožňovali s „božskými“ silami, jejich nejvyšší volený zástupce byl zákonodárce, dodržovatel a vykonavatel zákonů – kněz (nikoli ve smyslu církevní hodnostář).

Z tohoto úhlu pohledu jakékoli popotahovačky ve smyslu byl Svatopluk král nebo ne, nevedou k ničemu, protože titul „král“ pro člověka, byl titulem pro vykonavatele církevní (ne svobodné) vůle. Pro svobodné společenství to znamenalo úpadek, jařmo a doslova otrockou (vazalskou) podřízenost. Z tohoto pohledu titul král má silný, negativní náboj a ohánět se jím je opravdu dost ubohé.

Svatopluk dostal při narození jméno Budimír a Svatoplukem se stal až při křtu, po kterém s největší pravděpodobností následovala korunovace. Jeho jméno Budimir se zřetelně skládalo z dvou slov: z části BUDI a MIR. „Budi“ znamená v češtině, moravštině a slovenštině budit, vzbudit se, ale je to možné chápat i v souvislosti s budování, stavením. V hinduismu pod pojmem „buditel“ poznáme slovo Budha, který má rovněž slovní základ „bud“. Mir je mocný vládce, takže interpretace jména by mohla být „vládce podněcovatel, buditel“ anebo „vládce budovatel“.

Zdánlivě nedůležitý rébus ale přináší překvapivé souvislosti, protože BUDI-MIR je možné zapsat i v opačném pořadí, tedy: MIRoBUD., respektive MARoBUD. A tento Marobud byl vládcem vlasatých Markomanů, zatímco Mirobud (Budimir, Svatopluk) byl vládcem Maravenů (Moravanů). Může to být jenom náhoda?

Životopis obou je v určitých liniích podobný (alespoň podle toho, co se dochovalo), oba působili zhruba na stejném teritoriu, úspěšně odolávali Franské říši, respektive svaté říši Římské (což bylo to samé) a dokonce měli identické jméno. Co je však rozděluje, je časové období cca 850 let.

Avšak Svatopluk čtený zprava doleva nám dává KULPOTEUS, respektive CHULPOTEUS (K → CH), kde nacházíme dvě zajímavá slovní spojení: první „Chulpo – teus“, tedy „Chalpo – devuš“ ve smyslu „chlupatý bůh“, anebo „Chlup – oteus“, chlup – oděv ve smyslu „oděný v chlupatém oděvu“ (v huňatém). Pluk může znamenat původní „palk“ od slova pálit, svítit, zářit; takže Svato-palk (Svetopelek) by znamenalo „svatá záře, svatozář“.

V době vlády Svatopluka (9. století) se římská církev postupně protlačovala ze západu do středoevropského prostoru. Její agresivita pronikání na nová území je známa, avšak napříč tomu ještě ve 14. století byla převážná část Uherska východního (byzantského) obřadu, jehož základy položili svatí Cyril a Metoděj. Římskokatolická církev se začala vzmáhat až za vlády Karla Roberta z Anjou a do tohoto období můžeme datovat i nejstarší kamenné kostely. Otázkou je, co dělala římská církev od 9. do 14. století? Pět století tu nejmocnější církev lehkovážně přešlapovala na místě, na hranicích -anebo tu někdo jednoduše pět století dotvořil?

Orbini se zmiňuje o Svatoplukovi jako o vládci Dalmácie a Ilyrika, což oproti současným představám značně rozšiřuje rozsah moci Svatopluka (krále Moravanů) směrem na jih. Ale na jiném místě píše:

„ … obě království (Bohemie a Polské) pocházejí od toho slovenského (slovanského) plemene, které dobylo Ilyrii a rozvinulo svoje kolonie na sever, tj. do Bohemie a Polska. Chorvat jménem „Čech“ vznešený a ctěný muž, zabil jednoho ze svých, muže taktéž váženého …“

Na sever od Ilirika bylo přece Uhersko a až severně od něj bylo Polsko a západně Morava a Bohemie (dnes Čechy). Zdá se, že Orbini ztotožňuje Sloveny a Chorvaty (Charváty), koneckonců vzájemné vazby jsou mimořádně silné. Název Ilyrie je odvozován od Ilyrů, kteří přišli na území dnes známé Ilyrie odkudsi ze severu (Uherska). První zmínky o Ilyrech máme ze 4. století př. n. l. ze zpráv řeckých historiků. V 1. století př. n. l. tu byla zřízena římská provincie Illyricum. Původ Ilyrů je fakticky neznámý, rovněž jako jazyk. Různé „vědecké teorie“ ohledně jejich původu a jazyka jsou jen umělými a cílenými konstrukcemi, respektive fabulacemi jak zaplnit bílá místa historie. Novodobí Albánci si vybájili Ilyry jako své předky, co je ale v této souvislosti zajímavé, i jejich „novější jméno“ zavání jaksi „cizokrajně“., protože slovo „Albánec“ pochází původně od výrazu (B → V) „Alvanec“ nebo počáteční ztrátou „s“ (S)Alvanec, tedy Salvenec, či Slovenec (obdobně jako britský Albion). Turecká okupace země přinesla velké množství cizích genetických prvků, takže v případě dnešních Albánců o kontinuitě se Slovenci-Ilyry je možné hovořit velmi těžko.

Domnívám se, by bylo škoda se o tuto zajímavou úvahu s Vámi nepodělit, co myslíte? Tím jméno Svatopluk (Marobud, Budimir, aj.) a území, kterému vládl, získává nový, jiný rozměr. Závěr nechť si každý laskavě udělá sám.

Z knihy O. Cvengrosche, Tajné dejiny Slovenska, str. 355 připravil a doplnil Gustav M. Kališ