Změny ve výkladech pojmů – Cui bono?

Vezměme si například pojem nacionalismus – ve starších slovnících cizích slov najdeme zpravidla výklad obdobný tomuto, ze slovníku cizích slov vydaného v Praze v roce 1985: nacionalismus je myšlenkový a politický proud, který pokládá národ za základní společenskou jednotku. Ve slovníku cizích slov vydaného v Praze v roce 2006: nacionalismus je politický směr a ideologie, vycházející z přesvědčení o výjimečnosti a zpravidla i nadřazenosti vlastního národa. A abych nebyla nařčena z toho, že text ze slovníku vydaného v roce 1985 je poplatný totalitě, uvádím ještě pojem nacionalista ze sociologie Antonyho Giddense, profesora sociologie v Cambridge. Jeho Sociologie je po dlouhé roky nejuznávanější učebnicí ve svém oboru: nacionalista – člověk, který se hlásí k nějakému národu.

Naproti tomu stojí šovinismus, označovaný jako směr – vidoucí nadřazenost a zájmy jen vlastního národa, až k odporu a nenávisti k jiným národům.

Posun ve výkladu je jasně patrný a je jednoznačně namířen proti národním společenstvím. Neutrálnímu nacionalismu je postupně dávám stejný význam jako má šovinismus a pro národovectví už tak nezbývá žádné neutrální, slušné označení cizím slovem. Je to v souladu se snahou vymazat – především evropské národy – z mapy světa? Je to pravděpodobné.

V České republice to má ovšem ještě jiný důvod a jiné důsledky. Zatímco český národ už dosáhl všech svých práv, moravský národ, který byl o svá práva uměle připraven, usiluje o jejich návrat, o spravedlnost. Pomocí tohoto posunu ve vysvětlování a definování pojmu nacionalismus, mohou být stoupenci těchto snah snadno nálepkováni a umlčováni a prohlašování za jakési „extrémisty“. Což je ovšem nesmysl, ale podvědomě to může ve společnosti vytvářet a také vytváří, negativní postoj k jejich spravedlivým snahám. A to je také u nás proti nim skutečně zneužíváno. Tomuto úmyslnému posunu se mnozí brání nahrazováním slova národovectví – nacionalismus, slovem vlastenectví – patriotismus. Ale přece jen je to něco jiného. To první znamená vztah k lidskému společenství – k národu, to druhé k zemi.

Podobně dochází k úmyslným posunům i u dalších pojmů, jako je například fašismus. Podle těchto nových výkladů a definic je možné dnes označit a onálepkovat za fašistu kde koho. Podobná Orwelovština by měla být veřejně odhalována, lidské společenství by podobným způsobem mohlo přijít o svá základní práva. Už dnes jsou namnoze místo nich podsouvána práva nová, vycházející často z podivných, pokřivených ideologií. Zatímco třeba právo na svobodu projevu začíná být stále více napadáno a umenšováno. První fašistický stát Benita Mussoniho vznikl v Itálii, toto zřízení bylo provozováno v zájmu vládnoucí třídy. Policejní síla byla použita tehdy, když se vládnoucí třída bála nespokojenosti lidí „dole“. Dnes se říká, že vládnou korporace a oligarchové. Buď pomocí lobbistů, zaplacením volebních nákladů stranám oproti následnému prosazování jejich zájmů, případně přímým vstupem oligarchy a „jeho“ strany do politiky. A stále se to označuje za demokracii. V našem případě „liberální demokracii“. Demokracie znamená lidovládu. Vládne lid? Nebo se lidé stále diví, že je vše jinak než oni chtěli a chtějí? Nebudou jednou o naší společnosti historici psát, že jsme žili opět ve fašistickém režimu a nevěděli jsme o tom?

Je čas se bránit ! Ještě stále máme možnosti učinit to nenásilnou politickou formou. Ale to se musí do jednoho politického subjektu zapojit mnoho takových, kteří mají raději lidi, než moc a peníze. Naše životy a budoucnost stojí za to usilovat o skutečnou demokracii! Demokracii nemůžete „mít“ jako něco trvalého. Tu se vám vždycky snaží někdo vzít pro svůj prospěch. Vybudovat ji a udržet je umění a taky dřina.

Ale stojí to za to !

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa